Tak článek o americkém školství fakt nenapíšu... Jednak je to dost složité, za druhé hodně se to liší stát od státu a za třetí se ve mně melou dva pocity - nadšení z návštěvy jedné americké školy a rozčarování z amerického školství jako takového z filmu Waiting for Superman (který jsem shlédla a vřele doporučuju těm, které problematika zajímá).

Když jsem pak po jednom dni stráveném v jedné public elementary school (1. - 5. třída) přemýšlela, jak nejlépe shrnout své pocity - pořád mi naskakovaly dvě slova - smutek a respekt...

Země konzumu... Opravdu je to tak?

Asi ne... Navíc za tři týdny těžko generalizovat o čemkoli (obecně by se mělo mnohem méně generalizovat...). Ale propadnout se tomu dá poměrně jednoduše... (vyzkoušeno na vlastní kůži :-))

Jako opravdu je to tak - oni nechodí... Pěšky. Skoro vůbec.

Nejsem žádný hypernadšený turista, ale chůze mi tu docela chybí. Taková ta obyčejná - jak jdete s dětmi do města pro rohlíky, procházkou krmit kačeny, cestou zpátky přes hřiště...

Četla a slyšela jsem o tom... Ale není to nic proti tomu to zažít. :-) Prostě - opravdu se tu všichni usmívají, mají dobrou náladu (nebo tak aspoň vypadají). Úplně neznámí lidé a úplne všude se na vás smějí, zdraví, ptají se, jak se máte...

Je to příjemné, ale je třeba si na to zvyknout.

A vede to k mnohým zamyšlením...

Tak. Je mi 35 let. Mám 4 děti. Ale jako velká holka si připadám až poté, co jsem zvládla cestu letadlem do US. :-)

Před sebou mám skoro tři týdny dovolené z dovolené (mateřské). Tímto děkuji svému muži a mamince, že mi to umožnili. 

A doufám, že nebude vadit, když svoje zážitky budu ventilovat zde, nějak mi to jinde nejde... :-)

Nevím, jak se řekne "smím prosit" čínsky. Takže čistě teoreticky nechápu, co po mně ten mládenec chce. Prakticky je mi to bohužel úplně jasné. Poslali ho sem přeci kvůli tomu a já prostě sedím ve špatný čas na naprosto špatném místě. "Enjoy your time!" prohlásil před chvílí moderátor, takže mi asi nezbývá nic jiného.

Ahojky vsem !

Tak zase po dlouhatanske dobe jsem tady....Konecne....Zase mam vice casu a ten rada stravim zde...Snad holky jeste nakouknete... a pisnete jak se vam dari, co deti a jak jde vas zivot...............

U nas je to porad ten stejny kolotoc...Nas aktualni stav je 9 hafacu, 1 kralik , 2 deti, manzel na cestach a kupa starosti...
Jsme opet v novem a ja tajne doufam, ze tu zustaneme na dloooohou dobu...Klukum i me se tady moc libi, jsme tady stastni...Poprve po dlouhe dobe se citim jako doma...Asi to bude tim prostredim a zivotem tady..V dusi mam klid a mam pocit, ze zvladnu hrave veskere starosti...

Moje milé Mongolsko, teď zrovna jsem na tebe trochu naštvaná, víš? Copak je to normální, aby byla půlka dubna a pořád zima? Ale nerada bych psala dopis na rozloučenou ve špatném rozmaru, tak se budu snažit oprostit od počasí a podívat se na náš vztah nezaujatě. Jasně, vím že to nejde, že budu subjektivní. Já jen že poslední měsíce byly dost náročné, pro tebe i pro mě a byla by škoda, kdyby to mezi námi něco změnilo. Protože jinak ty tři roky byly docela fajn, ne? Vlastně můžu říct, že mi budeš dost chybět.

Nakonec vzdycky prijde to na co se o dovolene nejmin tesime... navrat..

O par kilo tezsi po domaci kuchyni babicek, nezbyva nez se smirit s myslenkou na tu horu prace, co na nas doma ceka, posedme zabalit a vyletet.

Nase kufry se pohybuji na hranici exploze, jak jsou narvane. Povoleny limit pro business tridu je prekrocen asi o 20 kilo. To jsou vsechno ty darecky a zasoby alkoholu co s sebou tahneme.

Tak se nejdriv omluvim za velke a neplanovane zpozdeni...

Tato cast je vic koukaci nez cteci. Ony ty obrazky mluvi za vse :-)

O seznamovani Tobiska s Brazilskou pulkou rodiny muzu napsat pouze to - Tobisek to ma pekne vymysleny. Je to proste svudnik a behem nekolika vterin si obtocil vsechny kolem prstu. Zadne mamankovstvi se nekonalo. Mama mohla jit treba k certu, kdyz kolem bylo tolik tech teticek a babicek a vsechny  ovesene tolika zajimavyma koralama :-)

Doma je doma.. Prababicka nedba, ze ji vcera pustili z nemocnice (coz se nevedelo) a vesele laduje do pece jeden plech kolacku za druhym. Unavene a vyhladovele telo je plneno v pravidelnych skorokojeneckych intervalech stridave rajskou, domacina klobasama a tlacenkou. Ochutnavka cukrovi nema konce. Diky bohu, ze kojim jinak bych se nevyhnula degustaci slivovice ve velkem.

Uz je to skoro 3 mesice, co jsme se vypravili s klokankem Tobiskem na Cestu kolem sveta a ja jsem se az ted dokopala sepsat ty silne zazitky. Nevedela jsem do ktere kategorie ten denicek zaradit. Hodilo se mi i "Mezi nebem a zemi"

Protoze tech zazitku bylo faakt moc a protoze jsou tak silne, ze stoji za sepsani, tak jsem musela celou tu cestovni anabazi rozdelit na nekolik kusu.

Zdravím všechny a přeji dobrý den,

tak tohle je můj první příspěvek na tyto stránky a rozhodla jsem se ho napsat, protože jsem před odjezdem na naši dovolenou nikde nenašla co jsem hledala :-)) Je tedy, ale klidně možné, že jsem hledala špatně. A taky mě zajímalo úplně všechno tak mě napadlo, že sepíšu všechny svoje zkušenosti a zážitky, které nás potkaly během naší dovolené v Itálii.    

Ahoj holky, jakozto omluvu za moji neomluvenou (a neomluvitelnou) absenci posilam aspon denicek, tusim, ze pred Thanksgiving a Vanoci vice nez aktualni:-). Bude o tom, jak se mi podarilo shodit 27 lbs. (a stale pokracuji), ale nejdriv pisnu aspon neco malo k me zaneprazdnenosti.

Všechny moc zdravím! :-) Konečně po dlouhé době opět píšu nějaký ten deníček... Vím, že posledních pár měsíců je to u nás nevalné, ale jsem ráda, že pořád jsme a fungujem! Jak víte, rádi cestujem a jezdíme na výstavy s našimi hafáči... Máme jich 6, ale vystavujeme jenom 4... Což je taky občas pěkná makačka... Je to náš koníček, ale někdy je to dost náročné, všechno skloubit dohromady... A jak to teda vše probíhá? Pokusím se psát co nejstručněji...:-)


 

Nastalo u nas princeznovske obdobi - Prdolenka je vrchni "pincezna", uznala, ze Prdola byt pincezna nemuze, ale nastesti ma hromadu spolupincezen ve skolce, no a ja jsem nekdy pincezna a nekdy kralovna (kdybych to napsala foneticky jeji vyslovnosti, vybavila by se nevinnemu ctenari dost neprijemna asociace a ta se k tematu nehodi). Zacalo to nekdy pred Vanocema, zcela nevinne a predevsim diky BC!

Tak uz nam to zacalo - domaci ukoly... Prdola je sice porad jeste ve skolce, ale v poslednim rocniku uz zacina priprava na zakladni skolu a jak jsem slysela, tam se s detma moc nemazli (deti kamaradky dostaly hned ve druhem tydnu skoly domaci ukol na deset stranek). Takze skolka zacina pomalu deti pripravovat na zodpovednost - coz o to, to by mi ani tak nevadilo, ale problem je v tom, ze se tak nejak ocekava, ze matka bude s ukoly nejen pomahat, ale pak je taky nezapomene do skolky zas prinest. Prvnich nekolik ukolu jsem trapne zapomnela, Prdola me nalezite vyplisnil a ja si udelala poznamku v nastennem kalendari, ktery visi nad botnikem.... nemile to pripomina, ze mozkove bunky uz asi zacinaji odumirat...

Zítra to bude měsíc, co jsem už poněkolikáté vyletěla z hnízda.

31. prosince kolem poledne nás dvě po střechu naložená auta vyklopila před hotelem na letišti v Praze. Nás - mě, manžela, Saru a Nata. Hotelový pokoj bylo místo našich Silvestrovských oslav. Ne proto, že bychom to vyhráli v nějaké soutěži, ale protože jsme neměli jinou možnost. Náš let směr nový domov byl 1.1. krátce po šesté ráno. A kdo by nás vezl na Silvestra v noci na letiště? Jen tak mezi námi, horší den, než Nový rok na cestování neexistuje. Letěli jsme tento den zas jen proto, že nebyla jiná možnost. Dle manželových víz jsme mohli vstoupit do USA nejdříve 1.1. 2009 a 2.1. 2009 se měl hlásit v práci.