Nejsme silné, nejsme ani statečné, jen chceme a musíme jít dál. Jsme jen obyčejné ženské, kterám Život naložil víc než ostatním.

Tenhle deníček nosím v hlavě už strašně dlouho, ale nějak mi pořád chyběla ta správná slova. Původně jsem deníček chtěla psát jako my, ale nakonec jsem se rozhodla ho napsat za sebe a poprosila jsem maminky andělů, zda by připsaly a doplnily, co mě uniklo, nebo co prožívaly stejně i jinak. Za což jim patří velký dík.

No a protože stále chodím na e-mimino i sem na baby-café a nějak nedokážu rozhodnout kde je moje e-doma, rozhodla jsem se deníčky pravidelně střídat. Tož můj předešlý deníček je na e-miminu, stejně tak jako deníčky maminek, které přispěly sem.

Ve zkratce: když mi bylo 18 zemřela moje maminka při autonehodě, o 13 let později zemřel velmi náhle můj tatínek a 13. listopadu 2009 můj syn.

Tenhle článek bude asi tak trochu zamyšlením tak trochu kritikou, tak trochu polemikou.Bude o ženách, lékařích, o lidech …. Jedna žena, říkejme jí třeba Anna porodila své dítě v roce 2001, rodila podruhé, jsa vážně zrakově postižena, rodila obě děti císařským řezem. Když se probrala po operaci na Jipce, bylo jí sděleno, že jí pro jistotu už rovnou sterilizovali . Už nebude mít děti . Rozhodli v zájmu jejího zdraví. Rozhodli bez ní. Bylo jí to líto, ale smířila se s tím, nebyla zvyklá nevěřit lékařům . Jistě to udělali pro její dobro …Čas trošku poskočil , v televizi běží záběry ze soudní síně, sterilizované romské ženy se domáhají svých práv. Chtěly ještě děti, ale někdo za ně rozhodl. Anna pozoruje tuto kauzu skoro kradmo jako by se jí to netýkalo.Je přece bílá , tamto jsou „cikánky“….Ale jak moc se jí to týká.Je taky žena a taky jí něco vzali, když rozhodli za ni .Kolikrát sama sebe přesvědčovala, že je ráda, že tehdy tak rozhodli .Mockrát .Skoro pokaždé, když potká kočárek. Nedávno potkala ženu, která má čtyři děti sekcí, je hluboce věřící, sterilizac e je pro ni nepřijatelná, prý s sebou nosí nějakou kartičku …Ne, Annu nikdy nenapadlo, lékařům mluvit do práce …Nechá planého přemýšlení a jde žehlit, manžel a dva raubíři, práce pořád nad hlavu .Na nějaké úvahy o tom, co by kdyby prostě nemá čas

Dlouho jsem váhala, jestli se v tom rýpat, jestli to má smysl a jestli můj názor není příliš ovlivněn tím, že jsem křesťanka. Zkusila jsem to na FCB a  reakce mi daly zapravdu, že  je cosi shnilého ve státě dánském, že příručka pro výuku sexuální výchovy je , jemně řečeno, nesprávně udělaná.

Ministerstvo operuje tím, že: Různé výzkumy dlouhodobě ukazují nepříznivou skutečnost, že většinu informací získávají v této oblasti děti především od kamarádů, škola nehraje v tomto ohledu významnější roli. Kvalita takových informací je přitom přinejmenším diskutabilní. Krom toho je sexuální výchova ve škole významnou prevencí rizikového chování dospívajících. Z toho důvodu MŠMT doporučuje její začlenění do celkového preventivního programu školy. ...něco je špatně.

Milé Jasmínky,

neúprosně se blíží okamžik, kdy se poprvé podívám do očí našemu třetímu miminku. A tak vám a snad i sobě chci napsat, co všechno jsem se naučila během mých prvních dvou porodů a naladit se tak na ten třetí. Doufám, že po tom, co tady na sebe prozradím, se mnou budete slovy Mufa ještě KA (marádit).

Dlouho tě mám, deníčku, v hlavě, jen sebrat tu sílu dát to do éteru...

Chtěla jsem napsat happy end... a ono nic. Stalo se moc věcí. Asi tou nejzlejší je babička, kerá si jen tak odejde, nic mi neřekne a nedá mi dohrát poslední partičku canasty. Sakra, babi, ti furt napovídám, pod stolem podávám karty, které potřebuješ a ty si jen tak umřeš? Ty potvůrko moje milovaná, už sedíš na obláčku s dědečkem a tatínkem. Prosím, neděste se toho bince tady, neděste se ničeho. Jen si dejte kafíčko a koukejte se :-))))

Dne 22.5.2010 se v rodinném centru U Vrbiček v pražských Kunraticích konalo setkání rodičů a přátel domácích porodů. Setkání pořádaly jako souběžnou akci ke Světovému týdnu respektu k porodu Porodní dům U čápa, o.p.s., Rodinné centrum U Vrbiček a občanské sdružení Pro přirozený porod. Setkání se účastnilo 23 rodin, což představovalo dohromady 69 účastníků včetně dětí, i těch, které si maminky přinesly ještě v bříšku.

V rámci dopoledního programu se rodiče dozvěděli o systému předškolního vzdělávání podle paní Montessori. Zatímco rodiče poslouchali povídání, děti si ve třídách mohly vyzkoušet všechny hračky a výukové pomůcky. Tato část programu děti velice zaujala. V průběhu celého dne si pak mohly děti vyzkoušet své výtvarné dovednosti v připravených výtvarných dílničkách.

Když jsem takhle navazovala vztah s pánem s dětmi, znamelo to pro mě zhruba toto: pán bude zřejmě kvalitní jedinec, když se dokáže postarat o své potomstvo i jinak než tradičně finančně. Děti samotné pro mě ale vlastně moc neexistovaly, brala jsem je jen jako vypověď o jejich otci. (Co mohly vypovídat moje dvě nemanželské děti o mně, ponechme pro tuto úvahu stranou.)

Už před časem jsem slibovala tenhle článek, ale bohužel dostala jsem se k jeho psaní až dnes.
Takže na úvod nutno zdůraznit, že jakýkoliv zákrok v oblasti zdravotní péče může být proveden pouze se souhlasem pacienta/klienta. V zahraničí jde o jedno z pravidel a práv nejdůležitějších, což ukazuje i nezanedbatelné množství soudních sporů, ve kterých pacienti tvrdí, že tomuto právu nebylo v jejich případě dostáno.

Zila byla jedna uzivatelka znama svymi ponekud kontroverznimi nazory. V diskusich psala nekdy uvazlive, jindy ve spechu, nekdy obsahle, jindy strucne, nekdy spolehala na svuj instinkt, jindy si peclive overovala fakta. V jedne diskusi se vyjadrila nepresne, a ackoli se snazila vysvetlit, co vlastne mela na mysli, zustala ocejchovana...

Komentáře k minulému deníčku mě inspirovaly k jeho pokračování. Timto také za všechny děkuji. V tomto deníčku bych se ráda věnovala diagnostice již uvedených typů mužů.

Jak jste nadhodily, času není nazbyt, každá minuta s potencionálním mužem č. 5 je vykoupena složitým zařizováním hlídání a časově limitována. Navíc je potřeba vzít v potaz vaše dítě, které se zpravidla nadchne ihned pro JAKÉHOKOLIV muže co se u vás objeví.Proto je dobré neztrácet čas.

Tak jsem 3 roky po rozvodu a stále sama. Rodinu už zakládat nechci, žít s někým také ne, ale přece jen mě trochu děsí představa doživotního celibátu :-). Mám pořád nějakou (pravděpodobně utopickou) představu přítele, kamaráda a milence co by žil a nechal nás žít. Ne že by muži nebyli, ale po rozvodu se vyrojilo několik skupin mužů, o kterých jsem dříve jako svobodná bezdětná žena ani netušila. A trochu mě tihle muži děsí.  

K zaregistrování se zde i k napsání mého příběhu, mě inspiroval lednový příspěvek s podobným názvem. Zde je tedy můj příběh. Mám dětskou mozkovou obrnu, což s sebou v mém případě nese viditelné pohybové postižení a tedy v realitě České republiky i občasnou nutnost bojovat s předsudky. Jinak dle mého názoru žiji docela normálním životem. Vystudovala jsem 2VŠ, pracuji ve státním sektoru, dnes mám tři děti. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu.

Já tedy nevím, kde vzal život tyhle cesty. Začnete si myslet, že je vše ok a pak bum, rána mezi oči a zase se pokouším vstát. Vzhledem k již nacvičenému postupu to umím a světe div se, snáším to dobře)

A tak z jiného soudku.

Umíme nová slova... jak já miluju školku, ždal hajžle, ty šeš ale blááááááá, kdo ši tu pldnul? Promiňte, ale nešlo to neprezentovat.

Ráda bych popsala svou zkušenost s potratem a "nerevizí".

Můj příběh má začátek někdy na konci listopadu, kdy nedorazila MS, přičítala jsem to prodělané nemoci a oslabení těla a trpělivě čekala na příchod zpožděné MS. Když jsem to říkala manželovi, tvrdil hned od začátku, že  jsem těhotná, ale já tomu nechtěla věřit a možná i díky tomu jsme neměla žádné těhupříznaky. Cítila jsem se úplně normálně. Jindy jsem těhotenství bezpečně poznala, proto jsem se divila, že nic necítím,, žádná únava, nevolnost.. nic...

Dlouho jsem o deníčku uvažovala. Napřed tu bylo hodně větších starostí, pak jsem nechtěla kazit vánoční atmosféru, mezitím jsem nechtěla psát už nikdy a nic, protože ze mě padají poslední dobou jen samé trpké a hořké věci. Ale nakonec píšu, říkám si..možná už naposled..vždyť o nic nejde..

Už před pár dny jsem přemýšlela, co já to vůbec budu psát. Píšu ten "štědrodenní" deníček už tuším potřetí. A pak to přišlo samo...skoro samo.

Já totiž zakřila, že mám všechno a tak mi to osud malinko připomněl.

Ahoj všem hubňulkám,

konečně se dostávám k tomu,abych napsala deníček,který jsem slíbila. Po několika marných pokusech zhubnout,jsem se rozhodla svěřit do rukou odborníkovi.A protože jsem chtěla k někomu,kdo mi opravdu pomůže a nerozhaší můj metabolismus ještě víc,rozhodla jsem se pro Petra Havlíčka z televizního pořadu "Jste to,co jíte." 

Milé... vy všechny, co naše deníčky čtete, tentokrát nemám jeden příběh či historku. Náš život silně "zhektičněl" a tak píšu jako v telegramu :-)))

Sním... jako  malá holka udržuji svůj život v normálnu za pomocí představ, tužeb a přání. Skáču na zeleného trabanta, potkala jsem kominíka... knoflík měl jen na kalhotech, nu, nezabránilo mi to si sáhnout :-), pozoruji noční nebe a stíhám každou padající hvězdu, nutno říci, že jich padá na můj vkus nějak málo, primitivně posílám maily, které mi zaručí to a to, nesmějte se, beru to jako únik :-)