Na těhotenském testu se objevily dvě čárky a pro nastávající maminku začíná devítiměsíční období, kterému se ne nadarmo říká jiný stav.  V současné době se dle statistik neustále zvyšuje věk, kdy se ženy rozhodnou přivést na svět svého prvního potomka. Pro západní medicínu představuje vyšší věk i větší riziko vývojových vad plodu. Lékaři mají však k dispozici celou škálu metod, kterými lze vývojové vady zachytit. Zde je ovšem na místě připomenout, že žádná není 100% a u některých je i určité riziko následného potratu.

Tak Vás zase všechny zdravím, a chci Vás MOC poprosit, abyste na mě i na to mimčo v bříšku MOC mysleli. Když už si člověk začne myslet, že je konečně zase šťastný a spokojený, a že se mu v životě zase daří, tak se vždycky něco po.....

Jak vlastně začít... Asi tím, že jsem byla docela šťastně vdaná za manžela o 6 let mladšího. Nevadilo to mně, nevadilo to jemu, tak co řešit. Když mně bylo 28 let a jemu 22 narodil se nám první syn Petřík. Za dva roky jsem si chtěla do porodnice dojít pro holčičku, ale narodil se zase kluk. Patriček. Tak mám doma Péťu a Páťu. I když jsem u prvního syna neměla vůbec žádné problémy s kojením, druhý se nechtěl vůbec přisát. Odmítal mé prso a malinkou zaťatou pěstičkou mě odstrkoval. Tak jsem mléko odstříkávala a krmila z flašky. Jestli ze mě cítil, že jsem chtěla druhé dítko holčičku a ne kluka....? Bojovali jsme spolu dva měsíce, bylo to hrozné, ale jak se říká, trpělivost přináší růže. Po dvou měsících začal krásně pít z prsu.

Nejsem na Baby-Café až tak častý návštěvník, přesto bych ráda přidala článek. V létě jsem totiž zoufale hledala informace a nenacházela jsem skoro nic, jediný příspěvek na toto téma se objevil  právě tady...   kdyby se někdo náhodou ocitl v budoucnu v podobné situaci, snad mu moje zkušenost  pomůže. A doufám, že mne neukamenujete za to, že jsem se asi rozhodla jinak, než dost z vás... Ale začnu od začátku...

Mám doma dvě děti a dá se vlastně říct, že jsou to dvojčata. Je to páreček, kluk je plod B, holčička plod A, dvojvaječní,  narozeni jsou s naprosto stejnou porodní váhou... jenže  je mezi nimi dva roky a dva měsíce rozdíl.

Když po dvou měsících zrekapituluji, tak se člověk velmi rychle adaptuje na novou situaci. První dny na nemocenské jsem skutečně prožívala pocity prázdnoty, přibližně stejně takové jako jsem kdysi měla, když jsem byla chvíli bez zaměstnání, mezi ukončením školy a najitím své první práce. Naštěstí se člověk brzy otřepe. Nedošlo u mě na žádné čtení knih ani sledování dvdček či jiné kratochvíle. Pomohlo mi právě to, že byl konec semestru a musela jsem odevzdat seminární práci. Navíc ne vždy jsem byla schopna provozu, přecijen jsem ve čtvrtém i téměř celý pátý měsíc měla dost velké problémy s tlakem... a jiné.

K dnešnímu psaní mě vedl blog Juliánky a ač to s mým deníčkem vlastně nesouvisí, tak jen ten silný impuls osudu této rodiny ( a mnoha dalších tady na BC děvčat bojujících s životním koloběhem) mě inspirovaly k napsání těchto řádků.

Ono totiž opravdu nic netrvá věčně. I když kolikrát nám může připadat, že TO (něco) snad nikdy neskončí. Ale ono skončí. Je to přirozený životní tok. Čas pomáhá léčit bolavou duši, miminko vyroste, děti  se osamostatňují, vztah dvou lidí se mění, v práci se může cokoliv změnit nebo rovnou se může změnit zaměstnání.

Prožila jsem si pár hodin strachu... naštěstí jen pár hodin. Bohudík. Těch pár hodin ovšem znamená po pár dnech v nemocnici další měsíce nemocenské. Good Bye můj pracovní režime. Co teď? Jak z těch nečekaně nabytých dnů bezbřehého volna nezešílet? Potřebuji vymyslet těhotenský režim, chi, ve kterém bohužel musím počítat s téměř mdlobami a v rámci pudu sebezáchovy a mimizáchovy s klidovým režimem.

Dnes Godot neprijde, snad zitra

Jsem tehotna.

Vlastne... jsem stale jeste tehotna. Ackoliv prvni TP byl ve stredu a ten podle UTZ bude az v pondeli, tak si pripadam, ze prenasim uz vic jak 3 tydny.

Jsem dnes ve 38tt (37+2) a těším se na  porod. (Malá bilance: Třikrát jsem rodila v porodnici pomocí vyvolávání, dvakrát pro přenášení a jednou (podle mě zbytečně brzo, když to nyní posuzuji) kvůli prakticky chybějící plodové vodě.)

Když jsme se rozhodli mít dítě, nepřipouštěla jsem si žádné problémy. V podstatě jsem nikdy nebyla nemocná, hodně sportuju. Otěhotněla jsem skoro ihned. Protože jsem si někde přečetla, že nemá cenu chodit k Dr. moc brzo a navíc jsem měla v práci zrovna docela frmol, vypravila jsem se tam až někdy okolo 10-tého týdne.

Dr. kouknul na UTZ a přikývnul, že jo, mimino tam je. Pak vyslovil ono váhavé ALE. Sdělil mi, že mám v děloze myom, který má v průměru 6 cm, a že dále poroste, a že to je porodní překážka a nevím, co ještě, protože jsem dál už nebyla schopná vnímat. Jediné, co ještě vím, že se mě zeptal, jestli chci odeslat k Apolináři nebo do Podolí. Já si jen matně vybavila, kde to je a přemýšlela, kde se líp parkuje a podle toho se rozhodla pro Apolináře. A okamžitě mi nutil neschopenku.

Keď som v apríli napísala tehu článok do sekcie "Deníčky", myslela som si, ako budem pekne prispievať, popisovať, oslovňovať, čo prežívame s bruškom, čo nami hýbe :). Teraz mám pár dní do porodu a nič. Priznám sa úprimne, že mi je to trochu "blbé", že som nič nesplodila, ale buď mi moje prežívanie prišlo príliš "obyčajné", nezaujímavé na zverejnenie, alebo naopak príliš osobné. Aj som si vyčítala, že som to nehodila napr do "Občasníkov", aby som nemala ten pocit akejsi "morálnej zodpovednosti" v denníčku pokračovať. Uff, toľko moja spoveď, snáď mi je odpustené :)).

Každopádne, niečo som predsa len napísala. Pred dvomi mesiacmi, ale vtedy som to nejako nebola schopná zverejniť. Včera som sa k tomu náhodou opäť dostala, prečítala a rozhodla sa to sem dať. Ani neviem, čo mi na tom prišlo také nezverejniteľné, možno osobnejšie. Ale teraz je to už skoro neaktuálne. Do porodu pár dní a ja sa spätne možem usmievať nad tým, ako som chcela tento čas vyplniť a že som si to skutočne celkom užila. A možno do porodu stihnem popísať, ako to očakávanie vrie v takej prvorodičke :). (nič nové pod slnkom :) )

Milé Jasmínky, chopila jsem se deníčku, protože se chci s vámi podělit o to, co se v poslední době u nás stalo.

Psala jsem i vám, že moje touha po čtvrťáku nemizí. V dubnu jsem to moc řešila, stále přemýšlela, probírala pro a proti a děsila se, co na to rodina. V květnu to rozhodl můj muž za mě, řekl mi, že o tom pořád mluvím, tak si ho pořídíme a je to. A poprvé nepřišlo miminko hned.  To mě překvapilo. Pak mi došlo, že asi neumím kojit a být těhotná dohromady, a konečně jsem v půlce června odstavila Toníka.  V dalším cyklu v půlce července jsem otěhotněla. Trošku jsem se radovala, k doktorovi nespěchala a čekala, až bude miminko větší.

Už od dětství jsem nikdy nechtěla být těhotná a mít vlastní děti. Při představě převelikánského břicha a utrpení v porodnici mi vstávaly vlasy na hlavě a dělalo se mi nevolno. Připadalo mi to až nepřirozené - skoro mimozemské! Zatímco si ostatní děti přály dalšího brášku či sestřičku, já si vždy přála, aby moje mamka radší adoptovala mou další sestru či bratra ... vždy mi bylo tak strašně líto všech těch opuštěných dětí bez rodin. Proto jsem už od dětství více méně plánovala adoptovat své budoucí dítě.

-  podkapitola  " Máme to za pár ... "


  Poslední  dobou mi dochází, jak naivně jsem přistupovala k tomu, že se můj život s příchodem dalšího dítěte  příliš nezmění...
 
  Předchozí  deníček jsem vytvořila v prosinci ... kde je má představa pravidelných záznamů tohoto těhotensví?!  A jakého těhotenství, vlastně?! Občas si ani nestíhám všimnout, že jsem těhotná... Je tedy nepřehlédnutelné, ale  méně se v něm " ňuchňám", méně si ho prožívám a prociťuji ... P1 je prostě výrazně progresivnější ....

Život se příliš nezměnil, jen se nějak pokřivilo vnímání času  a prožívání jeho jednotek...

  

Som tu len krátko, ale som si povedala, že skúsim dačo zosmoliť. Popísať, ako to celé vo mne dozrelo, že sa pripravujem byť mamou. Áno, je to úplne prirodzená krásna rola ženy, o materstve by sa dalo veľa...ale cesta k tomu rozhodnutiu - chcem dieťa, je u každého trochu iná. Podelím sa s vami s tou svojou.

Když jsem čekala první dítě, strašně moc jsem se bála, že by mohlo být nějak nemocné, nějak postižené a na všechny doporučené i snad nedoporučené testy v těhotenství, které by případné vady ukázaly, jsem se hrnula. Bylo mi dvacet a svět byl dokonalý, byl tu pro mě, pro mého prvního muže a naše miminko muselo být dokonalé přece taky.

Tak jsem tady s dalším  vysíláním z "jiného" světa. Na začátek mi to nedá, abych neporeferovala o tom, jak se vyvíjí naše předporodní situace. Jsme teď 38+2 a "něco málo už se prý chystá." Kromě toho, že dýchám jako parní lokomotiva a spala bych 23hodin denně, tak mám nějaké vnitřní tušení, že se nám asi holt opravdu už brzy narodí dítě...:) Hnízdím převelice, snáším do domečku poslední nezbytnosti a čtu v chytrých knihách kapitoly, které jsem zatím úmyslně vynechávala...především ty o tom, že to bude bolet :) Můj milý mi každý večer masíruje hráz voňavým olejem a jeho pohled "tam dolů" je každým dnem jinačí. Takový vědečtější :) Až mě napadá jestli ještě vůbec někdy bude tohle místo místem nějakého potěšení, nedej bože snad rozkoše :)

...po peripetiích s přípravou domácího porodu (které ještě zdaleka nejsou u konce, ale blýskají se na lepší časy) tu mám své další aktuální těhotenské téma. To téma je jedním slovem "muž." Dnes ráno, spíš dopoledne, vlastně těsně před obědem:) se za mnou přišel  můj milovaný pomazlit do postele, kde jsem ještě (nádhera!) po probdělé noci přemýšlela se zavřenýma očima. Bylo  jasné, že mu něco vrtá hlavou, a protože není žádné ořezávátko, šel hned přímo k věci...