Už od dětství jsem nikdy nechtěla být těhotná a mít vlastní děti. Při představě převelikánského břicha a utrpení v porodnici mi vstávaly vlasy na hlavě a dělalo se mi nevolno. Připadalo mi to až nepřirozené - skoro mimozemské! Zatímco si ostatní děti přály dalšího brášku či sestřičku, já si vždy přála, aby moje mamka radší adoptovala mou další sestru či bratra ... vždy mi bylo tak strašně líto všech těch opuštěných dětí bez rodin. Proto jsem už od dětství více méně plánovala adoptovat své budoucí dítě.
Poslední dobou mi dochází, jak naivně jsem přistupovala k tomu, že se můj život s příchodem dalšího dítěte příliš nezmění...
Předchozí deníček jsem vytvořila v prosinci ... kde je má představa pravidelných záznamů tohoto těhotensví?! A jakého těhotenství, vlastně?! Občas si ani nestíhám všimnout, že jsem těhotná... Je tedy nepřehlédnutelné, ale méně se v něm " ňuchňám", méně si ho prožívám a prociťuji ... P1 je prostě výrazně progresivnější ....
Život se příliš nezměnil, jen se nějak pokřivilo vnímání času a prožívání jeho jednotek...
Som tu len krátko, ale som si povedala, že skúsim dačo zosmoliť. Popísať, ako to celé vo mne dozrelo, že sa pripravujem byť mamou. Áno, je to úplne prirodzená krásna rola ženy, o materstve by sa dalo veľa...ale cesta k tomu rozhodnutiu - chcem dieťa, je u každého trochu iná. Podelím sa s vami s tou svojou.
Když jsem čekala první dítě, strašně moc jsem se
bála, že by mohlo být nějak nemocné, nějak postižené a na všechny doporučené i
snad nedoporučené testy v těhotenství, které by případné vady ukázaly,
jsem se hrnula. Bylo mi dvacet a svět byl dokonalý, byl tu pro mě, pro mého
prvního muže a naše miminko muselo být dokonalé přece taky.
Tak jsem tady s dalším vysíláním z "jiného" světa. Na začátek mi to nedá, abych neporeferovala o tom, jak se vyvíjí naše předporodní situace. Jsme teď 38+2 a "něco málo už se prý chystá." Kromě toho, že dýchám jako parní lokomotiva a spala bych 23hodin denně, tak mám nějaké vnitřní tušení, že se nám asi holt opravdu už brzy narodí dítě...:) Hnízdím převelice, snáším do domečku poslední nezbytnosti a čtu v chytrých knihách kapitoly, které jsem zatím úmyslně vynechávala...především ty o tom, že to bude bolet :) Můj milý mi každý večer masíruje hráz voňavým olejem a jeho pohled "tam dolů" je každým dnem jinačí. Takový vědečtější :) Až mě napadá jestli ještě vůbec někdy bude tohle místo místem nějakého potěšení, nedej bože snad rozkoše :)
...po peripetiích s přípravou domácího porodu (které ještě zdaleka nejsou u konce, ale blýskají se na lepší časy) tu mám své další aktuální těhotenské téma. To téma je jedním slovem "muž." Dnes ráno, spíš dopoledne, vlastně těsně před obědem:) se za mnou přišel můj milovaný pomazlit do postele, kde jsem ještě (nádhera!) po probdělé noci přemýšlela se zavřenýma očima. Bylo jasné, že mu něco vrtá hlavou, a protože není žádné ořezávátko, šel hned přímo k věci...
...protože mám dneska hezký volný den, celý jsem jej (jak říká můj bratr) "prozevlovala." Zevlování v těhotenství zahrnuje například pozorování a mazlení pupíku, přejezení se něčím - čímkoli nač je právě chuť, nakouknutí do některé chytré knížky (můj celotěhotenský favorit je francouzský porodník M.Odent a jeho knížka Znovuzrozený porod), surfování po webových stránkách o těhotenství - porodu - dětech, surfování po eshopech s nějakým zajimavým - nejlépe suprekobio tovarem pro miminko.
...tak jsem se tak dlouho rozmýšlela (a nedostala se k tomu), že si některé věci (a události a příběhy a sny...), které se mi během mého prvního těhotenství dějí, budu zapisovat, až jsem zjistila, že už bych to taky nemusela stihnout
Dostalo se ke mě vyprávění o krásné a velmi poučné příhodě ... V okamžiku, kdy se rodiče rozhodli sdělit svému prvorozenému synovi onu šťastnou novinu, že již zakrátko nebude na světě sám a navždy se zbaví prokletí jedináčka,zvolili zjevně velmi nevhodnou formulaci... - Co bys tomu řekl, kdybychom Ti pořídili bratříčka ? Líbilo by se Ti to ?! Reakce prvorozeného byla naprosto jednoznačná a svým významem nazpochybnitelná - - Tobík stačí sám !!!! Konec diskuse...
- podkapitola " Teorie rozšířeného obytného prostoru ... "
Potkala jsem onehdá známou, tlačila před sebou svůj pozdně těhotenský břuch a na každé ruce jí visela jedna malá a druhá ještě menší dcera ... Já před sebou tlačila kočár s P1 ... Na můj nadšený pozdrav a komentář, že jsem slyšela o jejich přírustku, odpověděla udiveně, že ona ale naopak ještě ani nevěděla o existenci P1 ... ?!
Je až neuvěřitelné, od kolika lidí jsem si tuhle (z mého pohledu téměř invektivu ) vyslechla ... Vcelku jsem si myslela, že v dnešní "pokrokové" době se už nepředpokládá, že dospělá ženská, mající doma již dvě děti, mající zdravotnické vzdělání a žijící ve stabilním partnerském svazku, by mohla otěhotnět nechtěně nebo nedopatřením ... Nehledě na to, že pokud by k takové situaci skutečně došlo, tak tu informaci přece nebudu rozhlašovat s úsměvem do světa, ale vyřeším si "to" rychle a potichu, ne ?
Nedávno ohodnotil jeden kamarád našeho syna slovy : "Ten se vám ale FAKT povedl !! " Slušně jsme poděkovali a posléze se doma s ' Tím mým' shodli, že nás svorně svrběl jazyk zasmečovat něčím vtipným... Nakonec jsme litovali, že jsme nepoužili hlášku : - A to je teprve prototyp, počkej až vyjedeme se sériovkou !! :-)
Bdělé vzpomínkové snění... Znáte to taky, baby ? Ležíte v noci v posteli a místo spánku se vám vzadu v hlavě najednou spustí film a je k nezastavení....
Je mi 23 let...
Jsem 4 roky vdaná, poslední dva jsem nechávala těhotenství volnost, přišlo až nyní... Můj manžel je tak trochu "čaroděj ", nemám žádné těhotenské potíže, mám svou vnitřní jistotu, že nosím dceru a proroctví a slib manžela, že termíny porodu 10. a 15. bude, samozdřejmě, na dosah, ale jinak máme (my dvě ;-) ) čas, protože se naše dcera narodí 17. 9. v 18 hod a 6 minut.... k tomuto výroku došel pomocí kyvadla - mého přívěsku s vltavínem, kdysi darem od něho, v zásadě ho nikdy neodkládám...
slíbila jsem sepsat něco málo o nás. Čas se krátí, kdybych to brala podle Bey, tak za týden rodíme. A samo, že pořád není nic připravené. Jsem nepoučitelná .
Přijde mi to jako neuvěřitelné štěstí, že jsme se dostali až sem (a dost velký kus cesty je stále před námi). Od doby,kdy jsme jen pomysleli, že kromě mých zvířátek, přítelova syna by se mohlo batolit po bytě něco čistě společného , utekla spousta času.
Termín porodu máme stanovený na zítra a pořád mi leze do hlavy, že miminko čeká, až sepíšu tento článek. Nechce se mi, ale už mám laptop na klíne, hlazením posouvám zadeček zaražený v levém podžebří, abych se u toho psaní mohla alespoň občas nadechnout. Přání miminek, i těch ještě nenarozených, by se přeci měla brát v potaz.
Řekla sem si, že budu psát pro mé miminko deník. Jaké to bylo, co se mi dělo, jaká byla situace v době, kdy jsem otěhotněla a prožívala těhotenství...no a jednou mu to dám přečíst... Ale už tento plán mi nevyšel. V psaní jsou velké časové rozestupy a někdy to vlastně není jakoby psané pro mimi, ale je to spíš moje srovnávání si pocitů a hledání cesty, kudy dál:-)
Přežila jsem ve 36 - 37 tt. desetidenní maratón Velikonočního prodávání, každodenního vstávání v 5.30, celodenního pobíhání kolem krámu, prodávání. Zákazníci byli občas legrační, občas k pláči.
Po dětech jsem toužila od nepaměti. Buď na to nebyl vhodný chlap, nebo nebyl chlap vůbec... A když konečně, strávila jsem několik let přemlouvání a další rok a půl neúspěšných pokusů. Takže jsem se dočkala za nějakých 4-5 let urputného bití biologických hodin.
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
.
, utekla spousta času.
