Já vím, jsi velký kluk. Umíš tolik věcí, nad vším přemýšlíš. A když jsi se mě zeptal, proč se mi lesknou oči, když jsme zkoušeli bačkůrky do ŠKOLY, nevěděla jsem co říct. Nějak jsme to zamluvili, ale zůstalo to ve mně a tak to píšu sem, třeba to někdy najdeš...

V dobách mého dětství byla pro mě vzorem ženské krásy moje máma. Vysoká, štíhlá, s nohama až do nebe.

Já byla tučná hřmotná holčička, co nechtěně shazovala věci, vrážela do futer dveří a při pokusu o výmyk na hrazdě málem zmrzačila učitelku tělocviku. Pětapadesát kilo, jimiž se holedbala moje máti na fotkách z mládí, jsem si navážila naposledy na základní škole.

Dnes jsem si přečetla článek o tom, že EU začíná realizovat svůj cíl importu 56-80 milionů nových muslimů mezi lety 2010-2050, které budou přerozdělovat mezi jednotlivé státy EU, a že pokud by ČR s něčím takovým nesouhlasila, nemůže příliv emigrantů na své území zablokovat, protože díky Lisabonské smlouvě již nemá právo veta. EU chce takto důmyslně řešit demografický úbytek v Evropě a udržet důchodový systém. Celý článek je zde: www.parlamentnilisty.cz/zpravy/zahranicni-politika/170303.aspx

Včera jsme měli s manželem výročí svatby. Máme dvě malé děti (2 roky a 6 měsíců) a žádné hlídání, tak jsme se rozhodli alespoň pro výlet na hrad. Vybrali jsme si vodní hrad v Budyni nad Ohří, kde je zároveň muzeum alchymie.

Při venkovní prohlídce se nám hrad moc líbil a těšili jsme se na prohlídku vnitřních prostor a muzea. Nejprve nás zarazilo, že se platí vstupné za dvouleté dítě, což není obvyklé. Starší paní u okýnka nám při placení doslova řekla: "Dáte mi kilo a to vám neúčtuju to druhý dítě" (tj. to půlroční). Poté nám stejná paní, která nás hradem provázela neustále dával najevo, že malé děti tam nemají co dělat, přestože byly hodné a naprosto nikoho nerušily.

Začala jsem inzerovat na MMB. A protože jsem duše pečlivá, stanovila jsem si na základě průzkumu terénu jistá pravidla, jimiž se řídím, abych měla úspěch. A protože jsem duše věru sdílná, podělím se s Vámi.

Dnes vhazuji v tuto chvíli poslední z připravených fejetonů. A musím Vám moc poděkovat: za vlídné přijetí, za všechny Vaše reakce. Bakalářku, která je o tomto žánru (a taky trochu o tématu mateřství a o BC) a jejíž byly tyto fejetony součástí, jsem mezitím obhájila. Takže: Díky moc BC! Bylo mi ctí. Ale neloučím se :-) A teď ten desátý:

Nakolik ovlivňujeme vkus našich dětí? A nakolik ovlivňují děti ten náš? Možná je riskantní psát o tom takhle veřejně. Doufám, že mě nezavřou za vlastizradu. Snad ne. Zkrátka: Nemusím Ladu. Totiž nic proti panu Ladovi, to byl jistě sympaťák, ale ty jeho obrázky, tolik oblíbené, ceněné... Nevím. Nějak mě ty vesele strnulé figurky s usekanými konečky prstů a špičatými zadky vždycky něčím rozčilovaly. Navíc mě iritoval neidentifikovatelný živočišný druh, který Lada s oblibou zobrazoval. Asi si vzpomenete: smějící se nebo mračící se hnědé zvíře, co stojí na zadních, hlavu trochu v záklonu. Trochu to připomíná medvěda, ale je to malé jako kočka, avšak s kulatýma ušima a krátkým ocasem... možná nějaká zvláštní opice, ale mezi těmi psy, kozly a prasátky?

Milé uživatelky Baby-café, děkuju vám.
Proč? Protože díky Vám mám v mobilu uložené číslo na toxikologii. A tak, když dneska Rozárka v nestřeženém okamžiku vzala krabičku s práškama a začala to pak flusat, nepanikařila jsem (ok, panikařila, ale jenom trochu a uvnitř sebe...), šáhla jsem pro mobil a vyhledala uložený kontakt na Toxikologii...

Pokud jde o věci materiální povahy jsou všichni výrobci ve střehu, aby jim něco neuniklo. Vymýšlejí, co všechno by se ještě mělo připsat k výrobku, aby náhodou nedošlo k nedorozumění. Tak třeba tip na podávání na obale znamená, že nemáme očekávat, že v balení nalezneme kromě sýru ještě talíř, nůž a snítku petržele, dokonce ani tu pasoucí se krávu. Je chvályhodné, že velká pozornost se věnuje dětem. Jsme soustavně upozorňováni, že obal se nemá dávat dětem na hraní, že při koupání v bazénku máme na ně dohlížet (k tomu bývá i názorný nákres, kterak dohlížeti), že by děti neměly samy měnit baterie, zkrátka, co všechno by se mohlo stát. Pravda, opatrnost někdy hraničí až s alibismem, to když je na značkovém dudlíku napsáno, že dítě jej smí užívat pouze pod bedlivým dohledem bdělého rodiče.

... aneb je to uz mesic, takze si vubec nic nepamatuju a psat o dovolene nema smysl :-) Nebo teda pamatuju, to zase jo, ale co mi utkvelo nejvice v pameti se da shrnout do jedne vety. (Pokud to nekoho opravdu zajima, mohu rozvinout hehe).
Vyjeli jsme tradicne pozde neb jsme na posledni chvili jeste shaneli drzak na kolo na auto, pocasi nam neskutecne pralo, deti byli spokojene, svobodne a slunickem osmahle a my vlastne taktez. 

Nedávno jsem tu četla diskusi založenou inkem o tom, zda se má jít přihlásit na pracák. A že je jí to trapné. Milé inko, trapné ti to být nemusí. Moje cesta k tomuhle (alespoň pro mě) velkému projektu vedla právě přes ten pracák.

Nevím jak u Vás, možná se to v jednotlivých regionech liší... ale v mém okolí jednoznačně převládá takový zvláštní módní trend: matky touží po dětech nadměrně živých, zlobivých, lumpících a uličnicích. Dokonce i slovo grázl padlo, ale to bylo přání milujícího otce. Zkusili jste někdy některou maminku pochválit, jak má hodné dítě? Není to dobrý nápad. Bude Vás nejspíš přesvědčovat, že její dítě je naopak extrémně živé, pořádně jí dává zabrat. Hodným dítětem se rodiče chlubívali naposled někdy po válce. Dnes jsou všechny děti živější, velmi živé, nadprůměrně živé nebo extrémně živé.

Tak se vám to povedlo!, slýcháme od narození dcery ze všech stran. Od příbuzenstva, od pošťačky i od neznámých kolemjdoucích. A co že se nám mělo povést? No, že se nám po chlapečkovi narodila holčička, přece. Zjistili jsme tak, že mít kluka a holku patří zřejmě podle většinové společnosti k dobrým mravům, či co.

Ta značka s přeškrtnutým bubáčkem (nebo co to je...) je snad na všech kloudných hračkách. Krize vrcholí kolem druhého roku: Dítě je na schválené, bezpečné hračky moc velké a nejeví o ně zájem - není divu, jsou to většinou hračky pro mimina. Na ty normální, zajímavé, je ale ještě oficiálně podměrečné. Rozumím té opatrnosti ze strany výrobců - pokud jde o děti, není jí nikdy dost. Jaká je ale praxe? Pokud vím, děti do tří let si prostě hrají i s těmi nedoporučenými hračkami. Ono konec konců žádná hračka není tak nebezpečná, jako nástrahy běžné domácnosti, takže vlastně ani nejde o žádný nestandardní režim. Rodiče dobře vědí, že je to na jejich odpovědnost, že musí děti při hraní bedlivě sledovat, hračkám do omrzení přepočítávat kolečka, očička, nožičky, být připraveni k zásahu. Není proto nutné se při předávání dárku omlouvat rodičům, že pro děti do tří let tam ale fakt nic rozumnýho neměli. Rodiče to znají. Vše je v pořádku.

Mnoho maminek své těhotenství rádo zahaluje závojem tajemství. A mlží. Termín porodu jen naznačují odkazem na příslušné roční období. Na otázky, zda to bude holka nebo kluk, odpovídají: Nevíme, popřípadě: Víme, ale tajíme. A na dotazy ohledně jména: Ještě nevíme, nebo: Uvidíte! Věřím, že pro část maminek je ten moment překvapení součástí těšení a chtějí si to užít se vším všudy. Odhaduji však, že nadpoloviční většina volí tento mlžný styl zcela pragmaticky jako nejjednodušší způsob, jak se vyhnout smršti nevyžádaných rad a stále stejných poznámek a otázek.

Co je to to ajásu? Zeptal se mě náš syn, když jsem jeho sestře dopěla něco lidovek, aby spala. Jeho zbrusu nová snaha porozumět slovům lidové písně mě dojala. Asi proto, že jsem si uvědomila, na jak dlouhou cestu se vydává. I když třeba jeho nebude tak dlouhá jako moje. Ta má totiž dosud neskončila. Ještě dnes se mi běžně stává, že při zpěvu známé písničky najednou s překvapením zjistím, o čem vlastně je. Obrazy vytvořené v dětství jsou zažrané a jen v náhlém hnutí mysli jsem schopna se nad dávno naučenou písní znovu zamyslet. Tuhle jsem třeba zjistila, na co že šla má panenka do lesa, přesněji že malenky jsou lesní plody. Nebo že kyselý nezralý trnky byly asi švestky a ne to malé trpké cosi s peckou. Možná nejsem sama, kdo si pod pojmem panenka automaticky vybavil mrkací hračku. Celou množinu lidových písní o hledání panenek v mých tehdejších představách složily jiné holčičky-bordelářky. Zvláštní, že s galánkou jsem problémy neměla. Zřejmě neznalost tohoto slova mne tehdy více nutila k zamyšlení nad smyslem. Spíš mi bylo divné, že černooký bača má evidentně galánek vícero. A navíc i maměnky míval aspoň dvě.

Vážení producenti omalovánek, výtvarníci i vydavatelé,

obracím se na Vás jako Vaše dlouholetá, věrná klientka - mé omalovávací zkušenosti sahají od dob raného dětství až po současné zkušenosti mateřské. S politováním však shledávám, že za tuto dobu, čítající více než dvě desítky let, nedošlo v případě omalovánek k žádnému vývoji kupředu. Skutečně. K mé nemalé rozmrzelosti se v nich opakují stále stejné chyby, se kterými se potýkají další a další generace. Protože je tento produkt očividně zcela opomíjen inovačními i analytickými týmy, dovolila bych si předat Vám své postřehy.

Poznámka redakce: Moje kamarádka Teres právě dokončuje studium žurnalistiky a bakalářskou práci. Jednou ze studijních povinností bylo napsat několik (mateřských) fejetonů. Budu vám je dávkovat, ať se máte každou neděli na co těšit, já se bavila moc. Cífka

Loni v létě, na návštěvě, zastavila jsem se u vitríny. Bylo za ní zastrčené přání ke Dni matek, vlastnoručně vytvořené naší tehdy dvanáctiletou neteří. Přečetla jsem si text - básničku, takové vyznání mamince. Kačí, ty jsi úžasná! Slzy mi stouply do očí. Zaskočilo mě to, tak jsem to svedla na hormony, neb jsem při tom všem chovala tou dobou ještě stoprocentního kojence. Myšlenka na naši Kačenku, teoreticky vzato puberťačku, která dokáže krásně, čistě a přímo sdělit své mamince, jak moc ji má ráda a je na ní hrdá, se mi pak vytrvale vracela. Na jedné listopadové procházce mlhou mi došlo proč. Žádné hormony. Nedojala jsem se nad tím textem jako matka, ale jako dcera. Jako dcera, která má taky úžasnou maminku, na niž je hrdá, ale asi jí to ještě nedokázala takhle přímo sdělit. Kam se hrabu na Kačí.

Původně jsem chtěla napsat příjemný, ale na celém příběhu není vlastně nic příjemného. Ale závěr pro mě byl opravdu velmi pozitivní a ráda bych se s vámi o něj podělila.

Včera jsem šla s Klárkou na poštu v Dejvicích a viděla jsem nějakého pána, kterak se snažil nabízet asi desetiletému chlapci lízátka. Chlapec se dal na útěk a já jsem pána zpražila větou, aby si svá lízátka strčil někam. Klárka tomu všemu nasadila korunu větou: "Já mám doma lízátek dost", i když jí je vlastně nikdo nenabízel.