Jsou lidé, kteří vstoupí do vašeho života a ten už pak nikdy nebude takový, jaký býval... :-) Všechny moje děti jsou samozřejmě takové, ale ty dvě poslední mají ještě navíc bonus - oni jsou měniči k lepšímu... :-)

A proto prostě musím, navzdory všem klišé a patosu... Musím jim to sem napsat, aby se to schovalo... Představuju si, že to jednou najdou a budou třeba rádi... Nebo se budou stydět? :-) Doufám, že ne... Za lásku netřeba se stydět.

Letos se mi nepovedl Mazanec (nejen, že žádný nový nepřibyl, ale nepodařilo se mi solidně vyfotit ani ty stávající, co už doma mám). Proto posílám Mazancovou, stejně jsou ty sněhové Velikonoce letos netradiční... :-)

Krásné svátky, nejlépe v teple s těmi, které máte rádi. :-)

Missorka

Byla jsem idealistka. Myslela jsem si, že lidé jsou v podstatě dobří, chce to jen nevzdat a hledat a věřit. Věřit v sebe a v ty ostatní.

Pak jsem stárla a o některé ideály přišla. Dostala jsem pár ťafek, ale kdo je v životě nedostal? A stálo mě dost sil si některé ideály udržet&

Na politiku jsem ale rezignovala úplně. Nemám to zapotřebí., říkala jsem si a přestala sledovat zprávy. Bylo mi líp. 

"Líný, nedbalý, neprospívá!", zní prohlášení profesora na dotaz rodiči, jak na tom dítě je.  Mnohdy si jen podle jména vybaví tvář a sází to tak nějak od oka.

"Tak si spočítej průměr, co ti vychází", argumentuje jiný, k otázce, co můžeme čekat na vysvědčení.

Vypadá to děsně jednoduše  a pro mnohé to také jednoduché je. Ale když se člověk místo učitele chce stát průvodcem po vzdělání, zohledňuje mnohem více věcí. Co to s dítětem udělá, kam ho to má dovést. Pomůže mu to, uškodí? Na mnohé otázky nedostane odpověď nikdy, na mnohé až po letech.

Žumpa. Už to slovo zní divně. Smradlavě, nepříjemně, obtížně. Uf. Máme doma žumpu. Nemáme kanalizaci. Stydím se, když to někomu říkám. Je to nepohodlné, zatěžující, zastaralé. Nenapadají mne žádné pozitivní asociace s žumpou. Ani když to nazvu septikem nebo jímkou, nelepší se to. K tomu přísluší ještě hovnocuc. Když ho nazvu fekálním vozem, nelepší se to. Likvidace odpadních vod zní relativně v pohodě. Ale pořád je to směs veskrze negativních asociací a emocí. A tak jsem to měla 5 let. 5 let jsme si stěžovala, přála si kanalizaci. Tolikrát jsem se styděla před návštěvou, že nám smrdí dům žumpou. A že smrdí HLAVNĚ při návštěvách, neb v očekávání návštěvy vždy uklízím. Jenže ocet náš septik nerad, a po použití octa či různých čističů začne smrdět, a než to zase tabletkou uvedu do pořádku, chvíli to trvá. A je toho víc.

Včera se to změnilo. Včera mi to došlo. Včera jsem si uvědomila, jak MOC mi ten septik dal. Kolik mne toho naučil, jak moc jsem mu vděčná.

Můj brácha hraje basket. Od vždycky co si pamatuju. Je to logické, má nadání na všechny sporty (má i ten díl nadání, co jsem měla dostat jááá!!! ;-)) a měří dva metry... Litoměřice jsou basketbalové město, kdo někdy hrál basket, je v děsné pohodě, protože basketbalová komunita poskytuje ředitele základních škol, právníky, lékaře a dokonce i řemeslníky!!! Všichni se společně znají, vzájemně si trénují děti a chodí spolu do hospody. :-)

Bratr pořád hraje - za muže... Někdy chodíme na zápasy, naše máma ovšem vždycky. :-)

Všichni čas od času potřebujeme nějakého hrdinu... Snesl by se z nebes, zachránil by nás, mrknul a zase odletěl... V reálném životě jich moc nepotkáte... Nebo možná jen špatně koukáte?

Jednoho svého hrdinu mám na dosah. Je to moje máma.

Možná ne náhodou vznikla diskuze Alternativní léčba v den mé registrace na BC. Ze začátku jsem se jí neúčastnila, protože jsem stále měla svoji domovskou diskuzi na Rodina.cz.

Kosmetika je jedna z oblastí, ve kterých platí zásada "méně je více" bez výjimek. Co pleti nevezmeme, to jí také nebudeme nuceni za pomoci horších či lepších, vždycky ale jenom náhražek vracet. Klíčové je ovšem poznat svou pleť a její potřeby, pozorovat, přemýšlet, hodnotit.

Abyste mi rozuměli správně - kosmetický průmysl se ke spotřebiteli nechová o nic hůř, než průmysl potravinářský. Deklaruje složení, dodržuje normy. Jeho jedinou vadou je jeho samotná podstata - "průmyslovost" - ovládaná zákony trhu, spotřebním chováním, marketingovými strategiemi.

Přemýšlela jsem, jaký bych chtěla, aby byl nový rok... Pak mi pohled sklouzl na gauč, kde ležel můj a mužův nejoblíbenější kocour - Rarášek. A bylo mi to jasný. Z legrace říkávám, že bych se chtěla mít jako kočka v naší rodině (a ve všech rodinách, kde kočky vítají s láskou), ale zcela vážně bych chtěla být jako náš Rarach...

Rarášek s Vašíkem na archivní fotografii

Vlastně mi před rokem nic nechybělo, rozhodně nic, co bych uměla pojmenovat. Mám za sebou dosti úspěšná bezmála čtyři desetiletí soukromého a profesního života, jsem srovnaná sama se sebou, se svými a manželovými rodiči, se sourozenci, švagrem i švagrovou. Mám skvělou vlastní rodinu a přijatelně zajímavé, (na štěstí už) do mého privátního života příliš neintervenující zaměstnání. 

Přesto si neumím představit, že by se mělo všechno vrátit zpět a já pokračovala tam, kde jsem byla, než jsem Ho potkala.

Tak nějak se aktuálně cítím. Vlastně ne moc aktuálně, cítím se tak na střídačku už nějaký čas. A co s tím? Třeba je na čase skončit, přátelé. Tak zase za rok, na shledanou na Ydyksebu. Jenže tohle není žádná expedice, není to nic, od čeho si dáte oddech a pak zase znovu naskočíte. Pokud se na půl roku odmlčíte, dost dobře už možná nebude kam naskočit...

Tak na něj jděte... ;-)

Měla jsem hodně blbej den... Takovou tu náladu, kdy chcete někam zalézt a vzbudit se za dva měsíce... Večerní koncert jsem zrušila, ale kamarádky nedovolily a citově mě vydíraly, abych jela. :-) Tak jsem jela.

Přišly jsme těsně po začátku a hned jsem se propadla do úplně jiného světa... Bylo mi znova 18 a ten pocit byl okouzlující... Nikdy jsem na Elánech nebyla, programově jsem je neposlouchala. Přesto jsem znala skoro všechny písničky.

A najednou mě to nutilo tancovat, skákat a z plných plic zpívat...

Toto viselo na nástěnce u nás v čekárně na logopedii. Líbilo se mi to, tak bych se ráda podělila :-) Autorem by měl být prof. Matejček.

Nechtěla jsem, aby zaniklo v diskusi... Missorka

Včerejší vykradené auto jsem nějak rozdýchala, pořád lepší odjíždět z výletu s vykradeným autem, než nemocným dítětem... ale dnešní úřad jsem prostě nedala.

Přišla jsem na úřad, zvolila si číslo, zjistila, že přede mnou je 19 klientů a jen první tam pobyl 10 min. Dobře. Tak to prostě chodí. Vzpomněla jsem si, že bych si při příležitosti nového OP mohla konečně změnit trvalou adresu, když jsem se před dvěma lety přestěhovala, že. Vyzvedla jsem si tedy na té samé chodbě výpis z katastru a vtrhla do dveří bez fronty, na kterých bylo napsáno "Evidence obyvatel". Hlásím, proč přicházím a paní chce občanku. Vytahuju zelený papírek a slyším: "Ale to my Vám trvalý pobyt nezměníme, když nemáte platný občanský průkaz."
Já: "Ale když si teď půjdu udělat občanku, tak tam budu mít tu starou adresu a pak si to budu muset hned znovu měnit...", úřednice (bez mrknutí oka): "Ano, přesně tak."
Já: "To jako budu platit za občanku dvakrát? Nehledě na to, že výroba toho průkazu taky něco stojí a já ji prostě hned zase vrátím..."
Úřednice: "Mladá paní, vy se prostě nemůžete přestěhovat bez platného občanského průkazu." - tuhle větu jsem měla ten den slyšet ještě několikrát...