Od začátku těhotenství jsem si píchala injekce do břicha na ředění krve kvůli trombofilní mutaci a spousty hormonálních injekcí na udržení těhotenství, ty se skvěle naučil aplikovat i váš tatínek, i když říkal, že nesnáší pohled na jehly a prý vždy zavírá oči. Pořád jsem vám dvoum bojovníčkům eskymačkům dodávala spoustu energie a každý den si s vámi povídala a poslouchala hudbu.

Když jsem měla v bříšku tvého staršího brášku, měla jsem z porodu hrozný strach.  Slyšela jsem, že je to ten nejhorší zážitek, neskutečná bolest, prostě hrůza. A protože já mám vrozený strach ze všeho neznámého, moc mě ty hezčí pohledy jiných na porod neuklidňovaly, nevěřila jsem jim. Porod byl ale nádherný, rychlý, prostě úžasný a já hned po porodu věděla, že tohle rozhodně nemůže být naposledy :-).

Máme doma Jáchyma. Už od března. A den po dni se udiveně ptám té vyšší síly, jak je možné, že dva tak obyčejní a nedokonalí lidé jako jsme my (máma a táta), mají tak dokonalé a úžasné a nádherné dítě. Protože to všechno náš Jáchym je. Zpočátku jsme se všem šklíbám rádi chlubili tím, jak jsme po ránu čerství a krásně vyspaní, a jak moc jsme všichni čtyři (ještě s naší fenkou) spokojení a šťastní. Šklíby se ušklíbly a podotkly, že se všechno časem mění, a že mají miminka proměnlivé cykly... a že ještě uvidíme, jaké to je vstávat desetkrát za noc a hodiny a hodiny a hodiny tišit ukřičené dítě a nemoct jít do kina, ba ani do krámu v sousedství. A tak už se nechlubíme. Bojíme se totiž krevní msty a pekelné závisti všech rodičů v okolí. Uběhly totiž čtyři měsíce a my máme doma pořád toho našeho Jáchyma. Chlapečka, který od první chvíle, kdy spatřil maminku z oka do oka, pěkně a spokojeně sosá. Chlapečka, který usne úderem osmé a úderem osmé se taky probouzí. Chlapečka, který si uprostřed noci sám pěkně sosne (jelikož umí obratnou boční otočku)  a spokojeně spinká dál, aniž by budil svoji upracovanou matku:) Máme doma Jáchyma - nejkrásnějšího a nejúžasnějšího chlapečka na světě.

...máme za sebou první měsíc života s Jáchymem a Jáchym má za sebou první měsíc života s námi. Co na to říká on, to nevím, ale zdá se být víc než spokojený:) Ačkoli nás každodenně nepotkávají jen veselé události, čas s ním nejenže letí, ale letí přímo zázračně, často vtipně a hlavně překvapivě...

1. Máme doma typického bezplenkáče

...bezplenkovou metodu chtěl u nás doma praktikovat můj milý. O jeho skutečném vztahu k miminkovským hovínkám se dočtete níže.

...podívej motýlku, jakou máme pro klokánka postýlku.

U maminky ve vaku si spí, sedí si jak ve vlaku a sní...

...už není u maminky v bříšku ...

...už si nečtě svoji pohádkovou knížku, už nemusí sní svůj sen, až ho máma pustí z vaku ven ....

Náš příběh zná hodně z vás. Dlouhá cesta za vytouženým miminkem, kdy nám příroda házela klacky pod nohy. Myslela jsem, že už jsme všechno špatné vybrali a bude už jen dobře.

Ani nevím, jak se to stalo. Možná někdy a někde zapadlo úrodné informační semínko do zkypřené půdy mé kůry mozkové a...pak ve správnou chvíli vyklíčilo. Bez mé péče, zalévání a řekla bych snad i bez mého vědomí.

1) O plánování.

Stanete-li se rodičem slova "plán" a "osobní život" klidně vymažte ze svého slovníku. Nebudete je potřebovat.

S přibývajícím počtem dětí pak jen exponenciálně prodlužujte dobu, po kterou budou tato slova ze slovníku vymazána.

"Co to děláš?" ozve za mnou hlas Trojnásobné babičky právě v ten okamžik, kdy jsem už i já zjistila, že se tak zhruba půlminuty marně pokouším obout do bot Prvorozeného.

Stojím v přítmí předsíně na špičkách obou nohou mám navlečené zimní dětské boty velikosti 27...

"Maminko, to jsou moje botičky, vždyť mi je zničíš!" zoufale se ohrazuje Prvorozený.

Prvorozený i Trojnásobná babička na mě opatrně koukají. Zřejmě hodnotí tíži mého postižení.

Já rudnu a nějak mi to ani nepřijde k smíchu.

Rytmický pohyb mých předloktí nahoru a dolů působí jako zázračná metoda léčby nespavosti...

Bohužel nikoliv kojenecké nespavosti. Dospělácké nespavosti.

Část prvá - Dětský lékař.

Nerada chodím po doktorech.

Navíc ihned po vstupu do čekárny jsem si uvědomila, jak vyčuhujeme z řady. Třídenní miminko tu možná ani nikdy nebylo.

Ležím na zádech a zalykám se smíchy. Nemám čas pozorovat své okolí, teprve když největší emoce pominou, rozhlédnu se a začínám se cítit poněkud rozpačitě. Porodní asistentka má v očích slzy, nově Dvojnásobná teta nahlas vzlyká a dokonce i čerstvý Dvojnásobný otec se nesnaží skrývat slzy.

Tak jsme se konečně dočkali přírůstku do rodiny .... lépe řečeno hned tří naráz.  

V květnu se nám narodila trojčátka - chlapečci (Michálek, Radimek a Pavlíček). Nikdo si asi nedovede představit (pokud nebyl ve podobné situaci), jaké jsme měli celé těhotenství obavy, aby vydrželi v bříšku co nejdéle a jestli budou v pořádku, až se narodí.

Narodilo se nám veliké miminko - 51 cm a 4 425g. Přirozenou cestou. S porodníkem jsme, díky jeho znalosti Cimrmana žertovali o obryni Stáně.... (já jen trošku, já jí pár minut před tím musela protlačit :o) Kojení bohužel muselo probíhat s pomocnými klouboučky a vzhledem k tomu, že mimčo bylo už od porodnice spací (a to bez žloutenky) trvalo nám to i hodinu. Jedna sestra v porodnici se mě pro jistotu snažila od začátku vystresovat tím, že pro takhle velké mimino stejně nebudu mít dost mléka, tak bych měla začít přikrmovat hned od začátku.... Jenže, v porodnici si mimčo cuclo a usnulo, každé 3 hodiny jsem ho musela budit, tak jaký nedostatek, že?

Měj stále na mysli, že staré přísloví o ohýbání stromku v mládí platí zvláště v péči o kojence. V prvních dnech a měsících jeho života vytváříte již jeho povahu.

Těmito slovy začíná nejrozšířenější (dost možná jediná) knížka věnující se péči o dítě v 60.-80.letech - MUDr.Mirka Klímová-Fugnerová, Naše dítě, 1971. Měsíc po měsíci je v ní přesně vypsáno jak je třeba se starat o dítě a jak se o sebe má starat maminka.
Také jsem měla tuto knihu, u prvního dítěte jsem se jí dost řídila, u druhého nebyl čas, u třetího slavnostně spálila neboť už byly modernější poznatky (kvůli vám jsem si ji koupila znovu a zjistila, že zas tak hloupé čtení to není). V mnohém jsem to tehdy měla lehčí než dnes, když je na trhu mnoho knih a maminka dostává často i protichůdné rady z odborné literatury, od lékaře a na internetu, různé rady od maminek, babiček a kamarádek.

Znáte to taky? Chystáte se na návštěvu a obléknete svého andílka do toho nejkrásnějšího tričinka, které máte. Kocháte se pohledem na toho milounkého drobečka a jste hrdá, že jste něco takového stvořila. A jak mu to sluší!!! Když v tu chvíli se andílkovi ďábelsky zalesknou očka, slastně si pomlaskne, aby vám dal najevo, co bude následovat a než stačíte skočit po plíně, vyhodí obsah svého drobného krásného bříška na to sváteční triko a vy nad ním jen bezmocně stojíte a říkáte si "to dítě mi to snad dělá naschvál!" Jenže můžete se zlobit, když na vás záhy ten andílek hodí svůj odzbrojující bezzubý úsměv očividně potěšen tím, že v bříšku už nic netlačí? A tak najdete jiné překrásné tričko, košilku či bodýčko a andílka s láskou převléknete.