Myslím, že už je to skoro dva roky...

Tak dlouho drží naší Valu koníčkománie. :-) Někteří si možná pamatují, že když jsme dětem oznamovali, že čekáme Vaška, tak na otázku, zda chce kluka nebo holku, odpověděla Valerie jednoznačně - "radši poníka". :-)

Chtěla jsem tento deníček vydat tak o dva měsíce dříve, ale vše se semlelo tak, že jsem se k němu dostala až dnes. Chtěla bych vám popsat Lukáškův první rok ve školce.

Narodila som sa v Bratislave a tam som aj celé detstvo vyrastala. Hoci "bláváci" (toto označenie z duše neznášam) a hlavne občania "Pétržky" (Petržalky, najväčšieho bratislavského sídliska) nerozprávajú práve najspisovnejšie, podarilo sa mi naučiť sa rozprávať i písať spisovne a len občas sa do mojej reči vkradlo typické bratislavské "nééé" namiesto ľubozvučného "nie". 

Slyšela jsem jí... Jen jakoby zdálky... Klientka mého muže. Na telefonu, v půl osmé večer. Skřípala jsem zuby jen tiše... Nežárlila jsem, jen mě točilo, že TEĎ pracuje (když přišel z práce domů ve třičtvrtě na sedm..) A pak jsem se zaposlouchala do toho hovoru...

Máte rádi prázdniny? Možná je to divná otázka. Přeci kdo by neměl rád prázdniny? No třeba já a zajímá mě, jestli jsem jediná.

Je to velmi zvláštne byť na konci nejakej etapy života. Posledný krát som bola tehotná, posledný krát som rodila. Už nebudem čakať na 2 //. Nebudem naštvaná, že opäť nič. Nebudem tŕpnuť či tento krát to vyjde. Koniec tejto etapy môjho života. Trvalo to 7rokov kým sme dosiahli plný počet.

Som dvojmatka, ale v skutočnosti sú v mojom srdci 4 deti. Benjamin, Katka, Chlapček, ktorému sme nestihli dať meno, Lukáš. Každý z nich ma naučil niečo dôležité o živote, o mne, o nás.

Náš Vašík má aktuálně tři nejoblíbenější lidi. Je to máma, máma a ten třetí je pro změnu zase máma. :-) Jako je to milé, o tom žádná. Zároveň je to ovšem poněkud svazující.

Stojím uprostřed kuchyně s chladnoucí troubou za zády a opět řeším kardinální otázku: Kam s ním? Do metru a půl výšky nelze, Vojta dosáhne, do sklepa daleko a navíc se to nehodí, venku se chystá na déšť, balkon tedy odpadá. Nakonec jsem ho místila na parapet do ložnice s vírou, že ho do zítra Vojta nenajde. Prostě a jednoduše najít místo pro dortový korpus není vůbec jednoduché. Dneska už hotový dort trůní na čestném místě v ledničce, má pro sebe celou poličku. Pro jistotu je výhled zakryt papírem, aby ho Vojta neobjevil a nepřišel tak o zítřejší překvapení.

Broučku,

já vůbec nevím, jestli to víš. A já ti to asi nikdy neřeknu, jak moc jsi mě změnil, jak moc jsi mě naučil...

Když jsem se stala mámou poprvé, byl to fičák - všechno nové, nečekané, snad i těžké... A než jsem se vzpamatovala, byla jsem máma dvojnásobná a opravdu jsem skoro vůbec neměla čas zabývat se pocity, byla jsem ráda, že jsme všichni nějak přežili bez ztráty kytičky...

Na tebe jsem "dlouho" čekala. Asi to tak mělo být, asi jsem se měla některé věci naučit...

O grafomotoriku jsem se začala zajímat, když Adam už výrazně v kreslení zaostával za vrstevníky. Nebýt toho, vůbec to neřeším. Asi pro většinu z vás nebude mít deníček velký význam (leda proto, abyste si ověřily, že vaše dítko je okJ).

Jaro přišlo i k nám do Polabí... Většinu času trávíme venku... Často slýchám, jaká je to idyla, mít pro děti zahradu... Někdy mám pocit, že se mi idylicky rozskočí hlava...

"Mamííí, já mám žízeň..."

"Mamííí, vidělas tu berušku? Kam letí, proč tu nezůstane, udělám jí domeček, já chci beruškůůůůůů..."

"Mamííí, Vašek jí hlínu." "To nevadí, on jí zase vyplivne." "A mami, to je hlína jako zdravá, má nějaký vitamíny? Co když sní Vašek žížalu? Vykaká ji? Bude se hejbat?"

Dnes je Jáchymovi měsíc, ale máme pocit jakoby s námi byl mnohem dýl, než jen nějakých třicet dní. "Zajeli" jsme se rychle a bezbolestně. Snad proto, že jsme po něm tolik toužili a upekli ho s celou naší láskou.

Je to zvláštní, jak je ta pupeční šňůra - teď už neviditelná - pořád tepající a živá. Ten pocit není podobný ničemu. Je příliš jedinečný. Jsem máma. A na furt. Často teď přemýšlím o tom, jaká je škoda, že si tyhlety zážitky - kdy jsme přisátí k máminu prsu lačně sáli pečlivě připravené mlíčko  -  vůbec nepamatujeme. Že nevíme, nebo jsme zapomněli, jak nám byla máma k dispozici 24hodin denně a bez výhrad. Myslím, že bychom k ní měli mnohem silnější, pokornější a uctivější vztah.

Před časem jsem narazila na hezký článek o homeopatii. Protože i tady v deníčku má pár příznivců, bylo rozhodnuto :-) , že se s vámi o něj podělím. Příznivce snad potěší a odpůrci se třeba dozvědí pár perliček :-)

Homeopatie je přibližně 200 let stará evropské léčebná metoda, jejíž principy, zákony léčby a používané léky se zcela liší od současné, tzv. vědecké medicíny. Klasická homeopatie má oproti konvenční medicíně zcela odlišné pojetí nemoci a zdraví. Homeopatie je podle WHO (Světové zdravotnické organizace) druhá nejrozšířenější léčebná metoda. Na prvním místě je čínská medicína, na třetím léčba bylinami a teprve na čtvrtém místě je konvenční medicína.

Čas splašeně letí a mě ani nepřijde, že už je to víc než rok, co jsem psala poslední díl Brůněcí pohádky. Samozřejmě připravena četbou "vzdělávací literatury" jsem věděla, že ten roztomilý andílek je ve skutečnosti maskovaný "Prevít", který je rozhodnut vzít naši výchovu pevně do svých rukou a ujmout se vlády nad touhle rodinou. A tady je pár postřehů ...

Od neděle máme doma dvě batolata, k neuvěření, jak to uteklo. Tak jsem si říkala, že si trochu zabilancuju...

Co mě kluci naučili?

• Když si myslím, že už nemůžu, tak pořád ještě můžu.
• Když si myslím, že něčemu rozumím, tak většinou nerozumím a všechno jinak.
• Že kromě lásky mezi rodiči a dětmi existuje v rodině ještě jiná, skoro silnější a to je láska sourozenecká.
• Že méně (slov, požadavků, naivních představ, nároků) je více.
• Že se hlavně musíme mít rádi, hodně rádi, a pak to všechno nějak půjde.

Každou sobotu před Večerníčkem sleduje Kačka Dějiny udatného českého národa. Já jsem bohužel stihla jen dva první díly (naposledy běžel tuším 11.), ale dají se pustit i na internetu, takže toho určitě využiju a dovzdělám se.

... v několika lekcích pro samouky