Je mi 19 let, studuju poslední rok SŠ. Na svůj věk jsem vyspělejší než spolužáci, kvůli mému dětství a kvůli tomu jak se ke mě choval otec. Od 18 let bydlím se svým snoubencem. Už loni jsme mluvili o miminku a tak jsem v lednu letošního roku přestala brát antikoncepci. Koncem srpna letošního roku mi moje gynekoložka potvrdila 15. týden těhotenství. Počáteční šok vyústil v neskutečnou radost a pocit štěstí. Zjistila jsem to tak pozde kvůli nepravidelné menstruaci a kvůli dlouhé době čekání než mě moje doktorka objednala. Byli jsme se snoubencem moc štastní. Řekli jsme to budoucímu tchánovi, tchyni, koukali jsme na kočárky, na postýlky a všechno si náležitě užívali. Na začátku září jsem mě paní doktorka objednala na genetiku do Plzně. První týden v září jsme tam jeli, měla jsem malinko strach z toho co mě čeká.

Právě jsem na vlastní kůži zjistila, jak se nedá vykrvácet z minuty na minutu i při velmi intenzivním gynekologickém krvácení. Myslím, že by tohle zjištění mohlo někomu pomoci, protože já sama jsem se něčím takovým nikde (na diskuzích) nesetkala, a odborná literatura o tom taky nijak šířeji nepíše, spíš straší.

Dnes je mi tak těžko, že se musím někde vypovídat, i když má rodina se naží ze všech sil mi podat pomocnou ruku, přítel vykonává domácí práce, které jindy "nevidí", že jsou třeba, dcera se tulí, což také často nedělá, maminka mi přinesla kytičku, kamarádky píší SMS plné naděje, ale mně to uvnitř nestačí, i když jsem jim tolik vděčná....

Když jsem se dozvěděla, že v plodové vodě mám DNA cytomegalovirové infekce, netušila jsem, která bije. Na internetu jsem nenašla jedinou zkušenost jiných rodičů, kterým by se stalo něco podobného. Takže i když tady chci psát o věci, kterou považuji za nejhorší v mém životě, dělám to proto, abych ostatním maminkám předala informace, které jsem sama potřebovala znát.

Po přečtení několika článků a komentářů na těchto stránkách jsem se rozhodla, že místo lidí fyzicky přítomných zkusím svůj příběh povykládat vám. Díky těmto stránkám už nemám pocit, že jsem v tom sama.

V únoru letošního roku jsem začala pociťovat různé příznaky toho, že něco není tak, jak bylo doteď. Pnutí v prsou, mírná bolest v podbřišku, častější bolesti hlavy, podrážděnost. Přítele jsem v té době neměla. Rozešli jsme se asi dva roky zpátky. Pracoval už ty dva roky 250 km ode mě. Jezdil ale k rodičům na návštěvu a tak při té příležitosti jednou navštívil i mě... Právě šest týdnů po jeho návštěvě mě napadlo koupit si těhotenský test...a ouha...byl pozitivní.

Déšť. Snažím se usnout, ale bouře venku i uvnitř je silnější. Je půlnoc. Nespím a myslím na své nenarozené dítě. Jsem tolik unavená a spánek odmítá přijít... Zlobím se na celý svět. Nikdo mi nepomůže. V práci jsem zbyla téměř sama... stěhování, přestavba bytu, těhotenství... není to spravedlivé. Teď když potřebuju pomoc nejvíc... Už ani nedokážu cítit radost, těšit se... Nespím a snažím se myslet na své nenarozené díte. Zlobím se na sebe, že ho tím vším vztekem, únavou a bezmocí trápím.... Nikam nepatřím, nejsem ani tady, ani tam. Kolikátý domov už tvořím? Potřebuju pomoc. Opravdu potřebuju, ale komu o ni říct? Nejsou lidi. Víkend bude v květnu už můj třetí pracovní... a do září se tempo sotva zvolní. Nemůžu to přece vzdát, kdo by tam zbyl? Nebo můžu? Ne, vydržím! Zatnu prostě zuby... Vydržím?! Všechno ve mně křičí: Zachraňte mě někdo! Prosím. Ale převrátím se na druhý bok a snažím se usnout.

Takovou jsem měla radost. Po pěti letech snažení konečně ta radostná zpráva, že jsem zase těhotná.

...a jak moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dá á ál

Táto stará pesnička od Goťáka mi celú noc hrala v hlave.

Myslím, že som to tak nejak tušila. Stále som sa bránila radosti na ďalšie dieťa, všetky prípravy a nákupy som plánovala až tesne pred TP. Ale tešila som sa, že to vyšlo tak skvele a nebudú mať s Katkou od seba tak ďaleko.

Ahoječek,

 tak se taky k vám připíšu, přesněji k těm, kterým to zatím nevyšlo, jako mně... Mám přesně týden po revizi, ze začátku bylo všechno v pohodě. Věděla jsem, že už tam je drobek, ještě než jsem si udělala test a to asi v 10. dnu těhotenství...prostě intuice. Dr. řekl, že tam mám zatím jen náznak dutinky a že je moooc brzy. K další návštěvě jsem zvolila jinou paní doktorku. ta mi řekla, že tam drobek je, ale že nemá srdíčko. Dala mi 3 dny, aby narostlo. A ono tam bylo!!!

Byla jsem asi v 7.tt a v pondělí se měla jít zaregistrovat jako těhule. V pátek večer jsem ale začala krvácet, docela silně a rudě, ale byla jsem mimo civilizaci a tak jela až v neděli ráno do nemocnice.

Doktor mě vyšetřil vnitřním UZV, to jsem začala krvácet ještě více a řekl, že mě přijme, že plod je malý, divný, děloha tvrdá, divná. Já jsem řekla, že přijmout ale nechci, že jsme si to dítě přáli, a snažila se z něj dostat nějaké jiné varianty než operativní zákrok. Nepřipustil nic. Jela jsem tedy domů pro věci, ve 14h měla nastoupit a v 15.00 na odsátí.

Pohádky většinou mívají šťastný konec, ale život bohužel pohádka není. Můj příběh začíná šťastně, ale šťastný konec nemá, alespoň zatím ne.

Začátek

27. června 2005 se nám narodil syn Míša. Bylo to to nejpozoruhodnější a nejúžasnější, co jsem v životě zažila. Je to krásný, zdravý a chytrý kluk, je to naše sluníčko. Když mu byl necelý rok, řekli jsme si, že je na čase, pořídit mu sourozence. Má hrozně rád děti a bude to přece fajn, když budou věkově tak blízko. Navíc nebudu muset být se dvěma dětmi doma dohromady dlouhých 6 let, ale třeba jenom 4. Prostě to bude úžasné ve všech směrech.

V posledních dnech jsem si prošla smutnou zkušeností, kterou bych radši ve svém životě neprožila, ale stává se a stala se už mnoha z vás a bohužel se ještě mnohokrát stane. Já ale teď nechci psát o svých pocitech, cítím potřebu napsat spíš o tom, co vše se dělo kolem. Stalo se to v neděli a já neměla přístup na internet, abych si o tom našla příslušné informace nebo si psala s někým, kdo tím prošel. A tak strach o miminko (když už jsem věděla, že vše je ztraceno), vystřídal strach z neznáma, nemocnic, narkózy, doktorů. V té chvíli by mi strašně pomohlo vědět, jak bude vše probíhat.

Těhotná! A hned na první pokus! To bylo radosti. Ani nevím jak dlouho jsem si vůbec neuvědomovala, co to všechno znamená! Ty dvě čárky na testu mi přišly magické! Přitahovaly mě a já na ně koukala snad každou minutu. Moje pocity se staly o to intenzivnější po prvním ultrazvuku. Mimi bylo tam, kde mělo být a já začala prozkoumávat, co to vlastně znamená být těhotná! Začala jsem jíst moře zeleniny, ovoce, prostě jíst co nejzdravěji.

Potrat je ukončení, ztráta těhotenství do 20. týdne těhotenství (dle jiných zdrojů do 24. týdne), tedy dříve, než je plod schopný přežít mimo dělohu matky.