"Na látkové pleny zapomeňte", byla věta, která rezolutně zazněla od lektorky kurzu pro nastávající rodiče dvojčat, kam jsem se, ještě s malým těhotenským břichem, zapsala. Její argument byl, že rodiče dvojčat si musí práci co nejvíce usnadnit, takže kdo by ses tím pral. Přebalit, vyhodit a hotovo!

Byla jsem v rozpacích - přece nebudu používat papírové pleny! Když vidím tu rychlost, jakou průměrné miminko zaplní koš na odpadky jednorázovými plenami, dělá se mi nevolno. Snažím se žít nekonzumně a látkovky pro mě byly jasná volba už s prvním dítětem. Nakonec jsem se rozhodla nelámat nad látkováním hůl jen kvůli tomu, že mimina budou dvě a prostě to zkusit.

Když jsem otěhotněla a zjistila jsem, že čekám dvojčata, věděla jsem okamžitě dvě věci. Že chci rodit v Brně - Bohunicích a že bych ráda rodila sekcí. Ne kvůli svému pohodlí (i když - jistě, vědomí, že určitě nedojde k poranění hráze je fajn :-)), ale spíše ze strachu. Velmi rychle jsem si totiž načetla, že není vůbec stoprocentní, že se děti natočí vzorně hlavičkami dolů a já je jednoduše vytlačím a hotovo. Běžné spíše je, že je jedno z dětí natočené jinak, než by mělo, a porod se pak komplikuje. Znala jsem i rizika sekce, věděla jsem o bolesti. Celé těhotenství jsem to ale moc neřešila, prostě jsem počítala s tím, že přirozenou cestou rodit nebudu. Věděla jsem o možnosti, že Bohunice + sekce = velké riziko nekojení, ale neřešila jsem, počítala jsem s flaškou coby nutností.

Plivníci čekají sourozence.

Tak už to Plivník A i Plivník B má za pár, už nebudou jen dva, budou dva a jeden. Každým dnem je baví víc a víc štourat do mámina břicha, dloubat vylezlý pupík a kousat do vlnících se tukových zásob matky. Večer co večer pořádají útok na novou postýlku, která čeká na nového obyvatele, Plivíci si nejen nezvykli, ale snaží se postel, kolotoč i ostatní příslušenství zničit, zdemolovat nebo aspoň onudlovat. |Po mámině několikahodinové návštěvě poradny dělali, jako kdyby jí neviděli roky, normálně extrémně samostatní chlapci vytvářeli slzy, rýmu a dotčené obličeje.

Tak jak to u nás teď vypadá.
No :), u nás se pevně dodržuje řád, zní to teda pekelně přísně, ale znamená to, že máme časový harmonogram. Prostě se jí, spí a hraje ve stejnou dobu, trošku nám to pokazil zimní čas, ale zvykáme si. Nevím, jak se to podařilo, ale kluci se opravdu naučili spinkat ve stejnou dobu, mají obdobné spací potřeby :). Oni vůbec oba chtějí v tu samou chvíli totéž.

Tématem dneška je spaní.

Netuším, jaké je to s jedním dítětem, ale u nás je všechno hromadné :). Hromadně se jí, protože pokud by se jedlo po jednom, tak ten co by byl krmen, by byl rušen druhým řvoucím hladovějícím Plivníkem. A jestliže by jeden spal a druhý se cpal, tak se nám rozhodí systém spaní, prostě by se navzájem budili. Sice je nevzbudí, když táta vrtá do zdi, ale že si brácha brekem "stěžuje" to je důvod ke vzbuzení a následnému DUO jekotu.

Původně jsem chtěla psát o krmení, jelikož je to opravdu záležitost pro otrlé :), ale zažili jsme něco mnohem náročnějšího... Na víkend se teď těším víc, než při chození do práce, manžel se o kluky odpoledne postará a já si zdřímnu, prostě relax, jenže tento víkend moc odpočinkový nebyl :/ V sobotu kolem 17hod kluci začali ječet, tak jsme hodili rozmrazené MM (procházím laktační krizí, tak se sáhlo pro zásoby) do lahviček a jali se krmit.

Tak už jsem máma... Mám doma dva malé kluky, narodili se o 6 týdnů dřív a dnes bych měla termín porodu. Zatím můžu říct, že jsem si pořád nezvykla být mámou, je to zvláštní pocit. Jsem zodpovědná za dva trpaslíky, kteří tu momentálně dost křičí :).

Moje milá Julinko a Honzíku,

Je skoro půlnoc, venku sněží  a vedle nás tu v Italii ve dvou postylkách ležíte vy dva česko - italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci, chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo. Doufám, že vam budeme těmi nejlepšími rodiči a dáme vám vše, co budete potrebovat a budete s nami stastni. Porád jsem hledala smysl života a ten jsem našla, kdyz jste se narodili a je mi uplne jedno, zda toto stesti s vami prozivame v Cechach, v Italii nebo na konci sveta. On muze byt clovek stastny a nestastny  kdekoliv, na miste az tak moc nezalezi. Sice bych rada videla vasi ceskou babicku casteji, ale i tak se vidime kazdych pet tydnu minimalne na pet dni az tyden, ale kdybych bydlela v Cechach daleko od domova  400km, tak ono by to bylo podobny, ale slysime se kazdy den.

Nikdy jsem deníček nepsala, ale dnešní odpoledne mě k tomu nějak nasměřovalo, tak se omlouvám, ale bude prostě tak, jak si to vybavuju a jak myšlenky plynou.

Normálně chodí Lumpošky spát už jen jednou denně a to po O a spí tak dvě hodiny, někdy i 3, někdy jen 1, někdy si trochu pořvou, někdy si popovídají a někdy vytuhnou hned, ale to, co předvedly dnes, o to se s Vámi chci podělit:

Kam jdeš, neutíkej, pojď sem, lehni si, neber to ségře, kdo si dá mlíčko, poď sem, kdo to mámě všechno spapá, kde je to mlíčko schovaný, mám toho dost, hajej pěkně.

Tak přesně takhle to vypadá, když chcete kojit dvojčata, kterým je skoro třináct měsíců. I přeto stále kojíme úspěšně. To mi vnuklo myšlenku, že bych snad mohla o kojení dvojčat vědět a takříkajíc to hodit do placu.

Dobrý den, pojďte dál, dáte si kávu, že je pět ráno, no my zrovna vstáváme.

Budeme jíst, ale nejdřív je přebalím ba ba ba ba pa pa pa kop kop otočka úprk vzad plína čůrá do postele pojď sem na zádička neotáčej se hajej miláčku eeeeeee uf ech nech si tu plínu škub škub plína letí a to vše krát dva a jdeme papat.

Dozvedeli ste sa, ze cakate dvojciatka ? No to gratulujem ! :-D

Ako budete postupne svetu prezradzat vase nove tajomstvo, zacnete objavovat, ze dvojciatka su fenomen a atrakcia a velka vacsina ludi sa citi povinovata nejako "odborne" sa k tomu vyjadrit - asi otazka cti, aby sa videlo, ze oni sa v tom vyznaju ;-)

Takze jedna z mnohych obligatnych otazok je: « A su prave???? »