Loranám odeslal(a) následující článek: Ještě v dobách, kdy jsem studovala, zamýšlela jsem se často nad naším systémem ústavní péče o novorozené a velmi malé děti. Nad tím, jak velmi málo porozumění zákonitostem psychického a psychosomatického vývoje dítěte v nejranějším věku se v této péči odráží. Klinická psychologie je mladý obor, je v něm mnoho různých myšlenkových proudů, škol, teorií, které nezřídka jedna druhé protiřečí, nebo jsou alespoň značně nesouměřitelné z hlediska šíře, hloubky, propracovanosti a praktického ověření svých teoretických systémů. Mému srdci nejbližší byl a je psychoanalytický způsob nahlížení světa a uvažování o něm. Psychoanalytické vývojové teorie jsou, podle mého názoru, mezi ostatními výjimečné nejen šíří a hloubkou svého záběru, ale právě i nebývalou měrou porozumění těm nejranějším fázím vývoje člověka a jejich klíčové roli při utváření kognitivních, emočních a sociálních schopností člověka a vývoji jeho psychiky směrem ke zdravému dospělému fungování nebo naopak k psychickým poruchám a nemocem.
Je to více než tři roky co jsem tady smolila článek s názvem Trnitá cesta k miminku... od té doby se toho dost změnilo, od té doby jsem byla zklamaná z nevydařeného pokusu IVF, od té doby jsem byla moc smutná z nevydařeného těhotenství, které trvalo pouhých 8 týdnů, bylo to mé druhé těhotenství... od té doby u nás nastalo období změn...Tehdy v létě v roce 2007 jsme si s mužem řekli, že v tom našem domečku nechceme být sami, že bychom té naší pesandě, co má tak moc ráda děti chtěli pořídit kamaráda... a tehdy jsme se rozhodli podat žádost o adopci. V ten moment jsem se po dlouhých letech uklidnila. Uklidnila mě představa, že jednou mít miminko budeme, že to bude sice asi nějakou dobu trvat (tehdy jsme ještě neměli představu jak dlouho, ale když už jsme si počkali (tehdy) 6 let, budeme čekat trpělivě dál). Co nám taky zbývá...
Je tomu asi měsíc a deset let, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to trochu šok (i když, co jsem čekala, když jsem to neřešila :-)). Táhlo mi na dvacet, studovala jsem prvním rokem VŠ a měla mnoho nejrůznějších plánů. Tak trochu jsem si myslela, že se mi to nejspíš jen zdá, ale ultrazvuk mi ukázal krásné miminko. Když odeznělo počáteční překvapení, začala jsem se na miminko těšit a pevně se rozhodla, že na mých plánech se nezmění nic. Nebo jen něco.
Podzim byl ve znamení velkých změn. Změnila jsem práci - z tupého přepisování dat jsem přešla na oddělení péče o výrobek a stala se ze mě podpora francouzského a dánského trhu. Spousta zodpovědnosti, spousta stresu a spousta času stráveného v práci navíc. Zároveň jsem začala studovat VŠ, na kterou jsem se přihlásila, ještě v době, kdy jsem byla pouhý administrátor, v domnění, že na studium budu mít dostatek času i prostoru vzhledem ke stereotypní a psychicky nenáročné povaze svého tehdejšího povolání. Kombinace nové, náplňově zcela odlišné práce, a studia byla sama o sobě obrovský zápřah a mě brzy docházelo, jak velký ranec jsem si to naložila, ale aby toho nebylo málo, začali jsme shánět dům. Sehnali jsme a do kolotoče práce-škola přibyl ještě další neméně psychicky náročný prvek a to vyřizování kolem koupě domu. Dny i týdny splývaly v jeden souvislý tok.
Tak abych se trošičku představila. S manžou jsme chtěli mimí už od mých 19ti let. Nikdy jsme nepoužívali kondom ani žádný prášky prostě jsme si do té doby dávali pozor. :-) Potom už bylo každý měsíc to strašné čekání jestli se na testíku ukážou ty vytoužený dvě čárečky. No vlastně každý měsíc ne protože já měla od samého začátku MS hrozně nepravidelnou.
Chci vám napsat náš příběh, jak jsme ke skoro dceři přišli. Skoro dcera je dnes už 20letá velká slečna, kterou mám už 7 let v pěstounské péči, ale pěkně po pořádku.
Můj život začal tam, kde začínají životy většiny z nás. V ženě, která by se za běžných okolností stala mou matkou. Jenže "běžné okolnosti" se jaksi nekonaly. Zmíněná žena z nějakých, mně neznámých, důvodů matkou být nechtěla. Nevím, co se jí honilo hlavou, na co myslela, proč se mě vzdala a chápu, že jednoduché rozhodnutí to jistě nebylo. Proto ji nesoudím. Ve své, zřejmě ne zrovna lehké, situaci, se rozhodla dítě donosit, což svým způsobem obdivuju, jelikož představa, že porodím dítě a nechám ho samotné napospas životu je pro mě nepředstavitelná. Tehdy se na mě štěstí usmálo poprvé :-) Každopádně to chtělo velkou sílu a je to také to první a zároveň poslední, co pro mě tato žena udělala nebo možná udělat mohla.
Dadlanám odeslal(a) následující článek: V minulých deníčcích jsme podali žádost o osvojení dítěte, bravurně zvládli psychotesty :o), obdrželi vyrozumění od krajského úřadu, že jsme byli zařazeni do evidence žadatelů o NRP, absolvovali přípravu a teď nás čeká už "jen" čekání na to správné zavonění telefonu...
Je nás hodně, dlouhodobých snažilek, přejeme si miminko a ono přes veškeré snahy nepřichází a nepřichází... Vyzkoušíme všechno co se dá, počínaje krkolomnými pozicemi při tulení, přes všemožné bylinky, léčitele a kdoví co dalšího ještě, až po nezbytnou pomoc lékařů. Ti nás ženou od IUI k IUI, od IVF k IVF& U někoho to zabere a na první, třetí nebo třeba pátý pokus se konečně povede. Někdo má ale smůlu a jediným výsledkem práce doktorů je vycucané bankovní konto...
Když tohle všechno vzdáme, zbudou nám jen dvě možnosti. Buď se rozhodneme pro život bez dětí a vrhneme se na budování kariéry nebo rozvíjení koníčků a zálib, případně obojího dohromady, nebo se myšlenky rodinného života nevzdáme a rozhodneme se pro osvojení dítka, které nemělo v životě štěstí na milující rodiče.
Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
