Milé maminky, rozhodla jsem se podělit se s Vámi o příběh mé malé holčičky Karličky. Důvod je prostý. Stále ještě je u nás téma dětí s VVV velmi citlivé navzdory tomu, jak je naše společnost moderní a civilizovaná. A i když naši lékaři dnes dokáží doslova zázraky, přesto jsou maminky nuceny rozhodnout o svých nenarozených dětech pouze na základě diagnózy, o které však dosud neslyšely a netuší, jak dalece je problém zvládnutelný a jestli její dítě má či nemá šanci na plnohodnotný život. Když pak navíc ještě přistoupí ten faktor, že na své rozhodnutí nemá skoro žádný čas, jsou to chvíle více než stresující. Přesně tím vším jsem před necelými dvěma lety prošla. Snad zveřejněním svého příběhu pomůžu jiné mamince v rozhodování.

Bylo miminko. Narodilo se. A hned umřelo. Nebylo to moje miminko, ale už je, je naše. Aby nebylo ničí. Je naše, přestože jsme ho neznali. Já pořád chci dopsat Růženčin očkovací příběh, ale vždycky mne nadzvedne něco tak, že musím psát něco úplně jiného. Dnes musím napsat tohle o někom, kdo tu byl.

A už není. Nikdo ho ani nepochoval. Jen jedna studentka, která u toho všeho byla, chtěla miminko pochovat, aby neodešlo samo. Ale do cesty se jí postavila rutina a nepochopitelná neosobnost, která v mnoha českých porodnicích stále panuje. Nějak nám v tom vyspělém porodnictví chybí lidskost a empatie.

Mám dvě děti - páreček :D, manžela, kde spát, co jíst a přesto mi něco chybí... Jsem obyčejná holka, která vždycky moc chtěla děti, vlastně už od 18. Ale jak to tak chodí, byla jsem chytrá, tudíž jsem pro radost a jako vděk svým rodičům vystudovala vysokou a děti tak odložila na později. Manžel děti chtěl, někdy... Ale já je po škole prostě chtěla hned. No nakonec jsme se jednoho dne shodli a já se dočkala vytouženého.

Sedím a přes slzy nevidím.... Zní to jako fraška, ale já se ptám...

Ptám se, proboha proč? Proč právě ty? Proč teď a proč takhle? Jak jsi mohla s takovou sílou a životním odhodláním prohrát? Nenacházím odpověďi a jsem bezradná. Teď bych ti zavolala a probraly bychom spolu vše. Ty bys mluvila tlumeným hlasem, porotže by holčičky spaly. Ty se svým neutuchajícím životním optimismem bys mě zase rozesmála. Zase bys zlečila to nesnesitelné životní bytí a do nekonečna bychom se smály a smály já měla radost. Radost, že tě mám. A zatím... Zatím mám jen obrovskou bolest... bolest, proto že jsem tě ztratila. Navždy. My jsme tě ztratily.

Posledních pár týdnů (co vím já, ale prý už je to spíš pár měsíců) se u nás zabydlela jedna známá - patří přesně mezi ten druh známých, o kterých máte povědomost, ale určitě nechcete, aby se u vás i třeba jen zastavili, natož pak, aby u vás bydleli či s vámi sdíleli byť jen část vašeho života. Není možné s ní bohužel mluvit z očí do očí, tak jí píši...

Moje drahá R.,

zastihnout tě je přímo nemožné a promluvit si z očí do očí taktéž, tak ti píši. Připadá mi slušné tě varovat, i když tobě nepřišlo slušné mě alespoň upozornit na to, že se ke mně hodláš nastěhovat. Netuším, kde se v tobě bere ta drzost, že si klidně přijdeš, zabydlíš se, vybalíš si ty svoje saky paky a klidně si tady vegetuješ. A víš, co mě upřímně překvapuje vůbec nejvíc? Že jsem si toho všimla až za takovou dobu! Celou tuto nepříjemnou záležitost jsem konzultovala s odbornicí na slovo vzatou a ona mě ujistila, že jsi u mě už několik měsíců a já o tobě vím stěží 4 týdny! To už přestává veškerá sranda!

Milá teto, za několik hodin Tě všichni vyprovodíme na poslední cestu. My všichni, kteří jsme Tě tolik milovali, a kteří jsme měli tu čest, že jsme mohli být milováni Tebou. Vím, že život zrozením začíná a smrtí končí, ale stejně ....... Není to fér, že už Tě nikdy neuvidím stát na zápraží. Tak malou. Ano, byla jsi malinká. Ale jak malá jsi byla, tak velké srdce jsi měla. A do toho svého srdce jsi nás všechny pojala. Všechny jsi nás milovala a nic jsi za to nechtěla. Snad jen takovou maličkost. Abychom se mezi sebou měli rádi. A my jsme Ti to plnili, protože to bylo to nejmenší, co jsme pro Tebe mohli udělat. Jako díky za Tvoji lásku, kterou jsme kolem sebe všichni cítili. A věř, že Ti toto přání budeme plnit i dál...

Měla jsem brášku a už ho nemám .......... no vlastně někde je, ale já bych ho chtěla tady vedle sebe a ono to už nejde

Vlastně ani nevím, proč to píšu a co vlastně napíšu. Prostě jen mám pocit, že něco o bráškovi musím napsat. Neznáte ho, ale mně napsání těch řádek snad pomůže a třeba to bude i k přečtení pro někoho dalšího.

Umřel mi bráška, nečekaně-tragicky, mladý, zdravý, plný života. Táta co se staral o rodinu nejen po finanční stránce. Byl moc šikovný, asi nejšikovnější člověk v naší rodině. Ach jo ..... chybí mi.

Dnes se mi po deseti letech ozval na facebooku jeden "starý známý". Seznámili jsme se kdysi na gymplu, brzo jsem ho začala považovat za jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Jednoho ze dvou, řekněme si to na rovinu. Bývala jsem ostýchavá a opatrná, s velmi nízkým sebevědomím, takže přátel jsem měla jen po skrovnu. 

Šikanu jsem měla vždy spojenou s vojnou, pojmy jako sahara, mazák a zoban mi nebyly úplně neznámé. Už jako dítě jsem ale nechápala, proč někdo, kdo přišel na vojnu později, by měl trpět za to, že přišel později. Opravdu mi nebylo jasné, proč má někdo čistit podlahu kartáčkem na zuby jen proto, že se na něj ti "služebně starší" domluvili. A že je to normální a děje se to už dlouho? Není, není to zkrátka normální. Není normální snižovat lidskou důstojnost, ponižovat kohokoli, nutit kohokoli dělat cokoli co je mu nepříjemné (kromě práce, kterou ostatně musíme konat všichni ať se nám to líbí nebo ne, páč peníze prostě potřebujeme ).

Tento rok je strašný. Opravdu strašný. Osobně jsem ho prohlásila za černý. Proč? Protože tenhle rok si nějaká nadzemská síla řekla, že provede očistu země, ale vzala to ze špatného konce seznamu... 

Hodí se psát o pohřbu? Nevím. Kolem smrti je tolik tabu. Ale nevím jestli pramení ze smrti jako takové, nebo z našeho strachu, že můžeme ještě víc ublížit těm, které smrt zasáhla - nějakou nevhodnou poznámkou, gestem, slovem... Pár posledních dní mě naučilo, že pokud to myslíte upřímně, tak nějak ublížit prostě nemůžete, i kdybyste byli pověstný slon v porcelánu... Protože Diny chtěla sdílet včerejší rozloučení i s vámi, kteří na ni myslíte, pokusím se to napsat já, jí ta slova nejdou najít - já se pokusím, alespoň o útržkovitý popis toho dne...

Kolik bolesti unese ženská? Taková ta úplně obyčejná, jako ty, nebo jako já... Taková, co ti radí jak píct buchty a dokáže pohladit slovem, ale i seknout, kde je třeba... Co všechno zvládne, kde bere tu sílu? 

Nezaleze do kouta, když jí osud ukáže tu méně šťastnou stránku a vybere si jí jako mámu těžce nemocné holčičky... Dál dokáže jít, čerpat sílu ze sebe, ze své rodiny, ze svého muže...

A osudu (a nevím, jestli na něj věřím), osudu je to málo... Zkouší dál. A podkopne pilíř nejpevnější, zdánlivě neotřesitelný, vezme jí životního partnera, lásku, tátu, skálu, rameno - vím já co všechno?

Diny, ty víš, jak moc tě mám ráda. A já vím, co všechno jsi mi dala. Co všechno jsme zažily, co prodebatovaly... Vím, že nemůžeš teď psát o tom, co se stalo, ale podporu, sounáležitost potřebuješ víc než jí kdykoli kdokoli tady potřeboval. Proto píšu tyhle zmatené řádky, monitor rozmazaný, klávesnice mokrá... Myslím na tebe. Bude nás na tebe myslet moc. Nevím, jestli to může pomoct, ale věřím, že si tu můžeš brát sílu. Sílu, zkusit každý další den, jeden po druhém...

Já tu budu pro tebe pořád, na celé té cestě. A nebudu sama.

Dinin manžel zemřel dnes ráno při dopravní nehodě.

Když jsem přibližně před rokem přišla na BC, byla jsem NĚKDO. Vtip byl v tom, že nikdo jiný si to nemyslel, ale já o tom byla bůhvíproč přesvědčena... Moje adaptace zde na BC byla pro mnoho uživatelek mírně řečeno bolestivá, pro mě vlastně nejinak... Myslela jsem si o sobě, že jsem hvězda, a kdo to neviděl, byl hlupák... Dnes, když to vidím s odstupem času, se sama za sebe tak strašně stydím...

Ahoj, zdravím všechny!!!
Rozhodla jsem se napsat zde svůj příběh, možná proto, že se potřebuju jen vypsat, možná proto, že někoho možná potkalo něco podobného, co potkalo nás a vědomí, že v tom nejsme sami nás možná trošku "zvedne".

Jela jsem se svými dětmi (2,5 a 4,5 let)  autobusem na dovolenou do zahraničí.. Nastupovali jsme na poslední zastávce a autobus už byl plný malých dětí  především ve věku 2-6 (10) let a jejich maminek (babiček). Od prvého pohledu to vycházelo na l dospělého l dítě. Protože jsem zvědavá a děti miluji, sledovala jsem osazenstvo velmi pečlivě a již po prvních 30 minutách jízdy jsem začala pochybovat, že se jedná o matky s dětma. Po necelé hodině jízdy  bylo zcela  jasné, že se  jedná děti z dětského domova a jejich "tety". Byla to moc smutná jízda a celou dovolenou jsem o tom přemýšlela.

Dneska na mě opět padla deprese.

Vzpomínám na minulý rok, byli jsme s manželem tak šťastní. Naše SVATBA. Bylo to nádherné období, ale stále nám něco chybělo k úplnému štěstí. MIMINKO.

Pak dva měsíce po svatbě jsem nedostala menses, a s manželem jsme doufali, že si to štěstí nás už konečně vyhlídlo. Taky, že ano. Pan doktor mi potvrdil, že jsem v 5tt. Těhotenství probíhalo tak nějak v pořádku, sice občas trochu nemocná, ale nic drastického. Vánoce jsem slavila už s kulaťoučkým bříškem a v něm naše dcerka Editka. Jenže 2. ledna se něco pokazilo.

Bylo 21. září 2008, 18.52 h a já právě porodila druhého syna. Mojí velkou radost z krásného porodu a zdravého dítěte nekalilo nic. Byla jsem přesvědčená, že jakékoliv poporodní a šestinedělní nepříjemnosti zvládnu v klidu. Kdybych jen bývala věděla, jakou cestu právě všichni nastupujeme.

Být mámou není někdy lehký... Kromě krásných pocitů přináší mateřství i velký strach. Tentokrát to má ale úplně jiné grády než strachy, které jsem zažívala dřív.. Už se nebojím o sebe, bojím se o děti. Což se mi zdá mnohem mnohem těžší - vypořádat se s ním a nenechat se jím pohltit. Teď se nebojím už jen tak neurčitě "co kdyby se jim něco stalo", což mě provází od prvního porodu. Právě se hrozně moc a konkrétně bojím co bude se Štěpánkem.

Věnováno Dancul a její rodině

Můj milý,

je mi tolik líto, že jsi příliš spěchal a nebyl ti dán čas na spoustu věcí, ani na to, abys poznal maminku, tatínka a sestřičku. Věřím, žes prostě musel někam nahoru za bráškou, doufám, že je to tam krásnější a milejší než si my tady vůbec dokážeme představit.