Už delší dobu přemýšlím, že bych ráda také napsala nějaký ten článek. Tak ve svých mladších obdobích jsem byla celkem taková spisovatelka, v pubertě jsem si i psala deníček:), prostě jsem vždy psala docela ráda.

Tak nějak doufám, že snad se mi slova během už víc jak šesti let těhotnění, kojení a žvatlání nevytratila. Bez knížky nevydržím, čtu moc ráda.

Ráda bych tady ze sebe vysypala to, co se mi od posledního porodu honí hlavou, třeba to i někomu k něčemu bude.

Ráda bych tak nějak porovnala svoje tři porody....

Můj porod a pobyt v porodnici Hořovicích v létě 2012 Letos v létě jsem porodila zdravé a krásné miminko v porodnici Hořovicích a moc ráda bych své zážitky zveřejnila, protože i já jsem v době plánování kde budu rodit hltala zkušenosti s porodnicemi od jiných maminek. 

Termín porodu jsem měla jediný, vypočítaný na 21.9., ale přesto jsem B. díky hrozícímu předčasnému porodu očekávala dřív. Jenže minul konec srpna, půlka září i ono datum a nic se nedělo. Ve čtvrtek, týden po termínu jsem odmítla zátěžový test (díky BC - tímto ještě jednou děkuju všem zúčastněným!), chtěla jsem dát B. možnost narodit se, jak bude připravená ona. A věřila jsem jí, že to zvládneme samy, bez lékařských zásahů.

Třetí dítě jsme po dvou porodnicových přivedli na svět v klidu a pohodě doma s PA. Porod to byl krásný, rychlý a v podstatě jsem u něj nikoho nepotřebovala. Manžel sloužil čistě jako nosič vody a PA na chytání miminka a následné ošetření. Bohužel česká legislativa se od té doby změnila a sehnat PA pro domácí porod čtvrtého se zdálo jako naprostá utopie. Když se mě kdokoli ptal, kde budeme rodit, jestli zase doma, říkala jsem, že bych ráda doma, ale nemám PA. Což byla pravda. Stav v zemích českých kolem domácích porodů mě natolik otrávil, že se mi ani nechtělo zaobírat se touto myšlenkou, po několika odmítnutích nebo hůře ignoraci mých emailů jsem rezignovala a nechtělo se mi nikoho shánět. Stejně, třetí porod byl tak rychlý a pohodový... zkušenosti nějaké už mám, zdravotnické vzdělání k tomu, když tak to zvládneme sami doma. Chystala jsem se proto jak pro neasistovaný DP tak i tašku do porodnice s tím, že nebudu nic plánovat předem, ono to nějak dopadne. Odevzdávala jsem vše osudu. A náhoda tomu chtěla, že asi měsíc před termínem jsem narazila na dulu, která neviděla absolutně žádný problém přijet k DP. Byla z velké dálky, ale nakonec se nám podařilo potkat se ještě před porodem a myslím, že jsme si všichni padli do oka. Navzdory tomu, že šlo jen o dulu, měla spoustu zkušeností a vyřazovalo z ní přesně to, co jsem potřebovala. Člověk na správném místě. Obvykle jezdí k porodům ve dvou, protože má zkušenost, že se občas hodí druhé ruce, tak jestli nevadí, že si vezme ještě jednu asistentku. Sice jsem si neuměla představit, co tu chtějí dělat ve dvou, ale budiž, pokud je tak zvyklá pracovat, respektuji to a není problém.

Je neděle 5. února 2012, velmi mrazivý den, termín mého třetího porodu. Den začal v 6 hodin ráno, kdy všichni ještě spali, ale já, noční sova a ranní spáč, letěla na záchod. Vyšlo ze mě cosi jako hlenová zátka. Podivila jsem se, protože já přece v termínu nerodím. Přenáším s každým dítětem víc, tentokrát si plánuji tak těch 41 + 2. Takže se vracím v klidu do postele, že si ještě asi 2 hodinky pospím. Když už jsem skoro v limbu, tak cítím něco jako kontrakci. E co, poslíček, protože já přece v termínu nerodím. Když už jsem zase skoro v limbu, zase něco jako kontrakce, nevím po jaké době. Poprvé si řeknu  že by jako dneska opravdu už? A nemálo se tomu podivím.

Na Simonku jsme s manželem čekali necelé 4 měsíce. Těhotenství probíhalo celkem bez problémů, až na občasné krvácení, které mě vždy řádně vystrašilo a které se opakovalo v každém těhotenství.

Čím víc se blížil porod, tím víc jsem se začínala bát, co a jak bude tentokrát probíhat a jestli to zvládnu, jestli bude malá v pořádku a hlavně také, jestli i třetí porod bude vyvolávaný. Dle mojí dr. tam pravděpodobnost byla více než vysoká.

Nejstarší Julinka se narodila 26. 12. 2005 a porod byl celkem dlouhý, vykoukla na svět 5. den vyvolávání ve 41+4 tt. Prostřední Eliška se narodila 11. 1. 2009 3. den vyvolávání ve 41+0 tt. Druhý porod byl znatelně kratší a rychlejší.

Tak abych jen nežehrala na zamrznutí Jasmínek, přidám svoji trošku do mlýna, protože by mě moc zajímalo, jak se všechny máte, co bříška, děti, domovy, práce? A taky trochu, aby měly těhulky kde rodit, že? Není to žádná esej, nějak není čas to pilovat. Tak snad to nějak lousknete.

Naše třetí miminko, nebylo uplně plánované, respektive, věděli jsme, že někdy, později... ještě jedno dítko chtít budeme... ale rozhodlo se teda přijít o dost dřív. 

O tom, že mám sekundární epilepsii, jsem až do svého prvního porodu, o kterém jsem psala ještě pod svým starým nickem, nevěděla.

Přišlo mi nezodpovědné si s epilepsií pořizovat ještě druhé dítě, ale po dvou letech naprosto bez záchvatů mi neuroložka i gynekolog další těhotenství posvětili. Dávku antiepileptik mi snížili na polovinu, k tomu jsem brala kyselinu listovou.

Všechno bylo relativně v pohodě, neberu-li v potaz neurčitý "blbý pocit" a přesvědčení, že je mimino minimálně o týden starší (pozitivní test jsem měla ještě týden před termínem MS, ale druhá čárka patřila mezi ty, které jsou dobře viditelné jen okem řádně zmagořilé snažilky, nikdo jiný z toho nic nevykoukal). Když jsem v termínu MS začala trošku krvácet, na pohotovosti to doktorka okamžitě odsoudila jako mimoděložní. Netuším, kde vzala tu jistotu, a dodnes si říkám, jestli to nebyl jenom hodně špatný sen... všechno tenkrát zachránil příchod primáře, který nařídil odběry a kontrolní UTZ za týden.

Dá se říci, že moje těhotenství vzhledem k tomu, že mi bylo 39 a že vzniklo z KETu by naprosto skvělé. Sice na začátku asi do 10. tt jsem trpěla nevolností, že jsem jedla dětská jídla, pyré a ovoce a večer nemohla jíst vůbec. V 8. tt jsem týden špinila a jakmile jsem se ocitla v letadle domů do Čech, veškeré špinění ustalo :-)

Pár vyšetřením jsem se úspěšně vyhnula - tripple testům (byla jsem na prvotrimestrálním screeningu a dopadl super), cukrovce a amniocentéze. Musím říci, že za dobrý průběh mohu poděkovat svému gyndr. Hulvertovi :-)

Koncem minulého roku mě moje kamarádka Sophie požádala, zda bych s ní v únoru šla jako doprovod k druhému porodu. První dcerku rodila před pěti lety císařským řezem (kvůli poloze koncem pánevním) a teď nosila pod srdcem chlapečka a měla dvě velká přání (krom toho základního, tedy aby byl zdravý a v pořádku): porodit vaginálně a nebýt po porodu odloučená od miminka. Po prvním porodu totiž viděla miminko až druhý den a tuhle zkušenost si rozhodně nechtěla zopakovat.

Chvíli jsem váhala, jak se k její nabídce být u toho postavit, a zvažovala jsem, zda jí vůbec budu co platná a budu umět být u porodu tou správnou oporou. Ale nakonec jsem souhlasila a začaly jsme chystat všechno potřebné. Sestavily jsme porodní plán, zkonzultovaly ho s porodníkem ve neratovické porodnici, kterou si Sophie vybrala k porodu na základě dobrých referencí a pověsti zařízení, které je nakloněno přirozenému porodu.

Můj porod byl ten nejsilnější zážitek, který jsem zatím zažila. Měla jsem rodit císařským řezem, ale tak týden před porodem se rozhodlo, že to vyzkouším a půjdeme do přirozeného (sice vyvolávaného) porodu. Moc mě do toho nikdo nenutil, asistent primaře mi všechno vysvětlil a ptal se mě, jak bych chtěla rodit já. Byl strašně překvapený z mého optimismu a z toho, že jsem se nebála toho, že to neudýchám (astma) ale toho, že to nevydrží kyčel (po vážné operaci). Nabídl mi konsilium s ortopedem, ale na rovinu mi řekl, že větší tlak než v průběhu těhu na tu nohu nebude a jediné co potřebují je, abych dala nohy od sebe max na gynekologickou kozu a to dám v pohodě. Takže jsem se rozhodla že do toho půjdu (pod příslibem epidurálu a kyslíku kdyby bylo potřeba :-D ) a dnes nelituji, že jsem do toho šla.

Baby-café po dohodě s panem Jiřím Zajícem, který žije ve Vietnamu a píše velmi poutavý blog z pobytu a života tam na stránkách  http://www.vietnamtravel.cz/ , vydává článek o porodu jeho ženy Huong. Myslíme si, že to opravdu stojí za přečtení, více fotografií i textů najdete na výše uvedené internetové adrese.

----------------------------------------------------------------------------------------

Moje černá noční můza

Pro většinu pravidelných čtenářů vietnamtravel.cz nenapíši žádnou novinu, ale pro všechny ostatní opakuji fakt, že přesně před týdnem, nám do rodiny přibyl přírůstek.

12.12.2011 ve 2.30  hod. se nám narodila holčička (3,70kg a 53cm), které jsme dali jméno Lilien.

Co všechno narození Lilien předcházelo, a čím vším jsme museli několik hodin před jejím spatřením světla světa projít, se pokusím nastínit v následujícím článku.

Hned na začátek bych velice rád pochválit pana doktora, kterého jsme navštěvovali během těhotenství. Nevím, jak to dokázal, ale přesně na den, na jaký stanovil termín porodu, manželka porodila. 

Abych se přiznal, tak jsem tomu ani trochu do poslední chvíle nevěřil!

Pro stále rostoucí skupinu žen, které rodí doma nebo rodit doma chtějí, se vžívá výstižný název domarodky. V mnohých médiích dostávají ještě další přívlastky, a ne vždy lichotivé, například nezodpovědné, alternativní, hazardující se životem dětí, pohodlné ... Proto bude možná pro mnohé z vás překvapením, že mezi nimi najdete i zodpovědné gynekoložky, novinářky, psychiatryně a psycholožky, soudní znalkyně, notářky, pedadožky, vědkyně, psychoterapeutky,  ... ženy různého věku, vyznání, stupně vzdělání i profesního zaměření.

Je to už 10 měsíců.

Ale poslední dobou na mě vykukují ze všech stran články o porodech a to hlavně přirozených a domácích. Tak jsem si řekla, že se podělím o svou zkušennost z mého pohledu přirozeného porodu v porodnici. To že to jde, je hlavně velkou zásluhou všech těch zastánců přirozených porodů, ani nevím kdo to je, nedá se to slovy vyjádřit, tak jen stroze děkuji. A teď tedy k nám.

PŘEDČASNÝ ODTOK PLODOVÉ VODY: NETRPĚLIVOST A RIZIKO

Poslední dva dny masochisticky pročítám diskuse o domácích porodech. Ať se snažím pochopit argumenty i emocionální výkřiky odpůrců sebevíc, pořád mi to neštymuje.

Myslím, že jsem pochopila následující: O porodu toho nejvíc vědí muži. Porod je veskrze riziková záležitost, při níž se může umřít (a co není?). Proto je naprosto nutné, aby všechny rodící ženy byly při tomto hazardu s životem v rukou lékaře.  
Ani lékař nemusí pomoci vždycky, ale pokud se něco zvrtne v porodnici až tak, že novorozeně zemře, doma by zemřelo na 101% (nejsem matematik a tohle mi bylo trochu nejasné, takže mi bylo vysvětleno, že pokud dítě při porodu doma zemře na 100%, v porodnici by mělo větší šance. Jaké přesně se nedá v praxi ověřit, protože porod jaksi nelze zopakovat). Pokud se do diskuse zapojí žena, má obvykle nesmírné štěstí, že se při jejím porodu v porodnici nic nezvrtlo a pokud se zvrtlo, je přešťastná, že byla v porodnici, kde jí lékař odrodil.