Ahoj maminky,

tohle je můj první deníček, tak nevím, jak se vám to bude číst.

Tak jsme byli s naším starším raubířem trhat nosní mandli. Celou noc vždycky strašně chrápal, nebyla jediná poloha, ve které by se mu líp dýchalo. Taky špatně slyšel-něco bylo schválně (budu dělat že mámu neslyším a třeba to uklidí za mě),ale něco opravdu schválně nebylo.Někdy jsme se spolu bavili jak v té pohádce s tou hluchou babkou.

Vyrazili jsme do Břeclavské nemocnice. Je to na tři dny - první den nás ráno přijali - prohlídli ho, sepsali papíry, poslali nás na anestezii domluvit se na narkoze a pak šup na pokoj. Malému se pokoj líbil, byl pro tři maminky se třema dětma, ale nakonec jsme tam zůstali sami. Přišla za námi paní učitelka, namalovala s malým obrázek, dovezla mu kopec hraček a šla. Říkala jsem si, že do večera máme co dělat, než se se vším pohraje, ale ouha, byl rychlejší než jsem myslela a kolem páté jsme prošli všecko. Pak už vymýšlel lumpárny - prostě malý kluk zavřený celý den na jednom pokoji, to nedělá dobrotu. Ale zvládli jsme to a po večerníčku usnul a já si po dlouhé době zkoukla v televizi celou Pojišťovnu štěstí.

Druhý den v šest ráno jsem mu dala tabletku, kolem sedmé dostal sirupek na oblbnutí - nechtěl ho, ale jak sestra řekla slovo pichanec, tak ho slupnul jak malinu. Chvíli na to přijel zřízenec a už jsme jeli. Pak jsme čekali ještě asi půl hodiny před operačním sálem a byla tam celkem velká kosa - celou nemocnici opravují. Malý si trénoval dýchání do masky, kterou ho měli uspávat a domluvili jsme se, že na sále, kam s ním nemůžu, bude hezky dýchat a zkusí jim prasknout ten balonek, co je na konci jedné té hadičky co z masky vede. Pak ho odvezli, vím, že ho svlékli, dali mu na hlavu zelenou čepičku, uspali přes masku, zavedli infuzi a hadičku do krku a šli na to. Trvalo to asi 30 minut.

Pak ho přivezli a šla jsem s ním na dospávací pokoj, kde měl být do probuzení. Děti jsou prý po té narkoze neklidné, plačtivé a podobně. Malý poplakával a byl zmatený, furt chtěl jít za maminkou. Pak to už bylo dobrý. Chlapeček, co šel po nás, sebou v té postýlce mlátil jak při záchvatu epilepsie. Docela drsný pohled. Ale pak byl taky ok. Zbytek dne malý prospal, na krku měl ledík a nesměl nic jíst a pít. Kolem páté mohl pít a k večeři dostal puding. Možná díky tomu spaní ani necítil žádnou bolest, protože když se probral, tak říkal že ho nic nebolí a už to bylo fajn.

Třetí den ráno po osmé jsme odcházeli domů. Jenom ted tak srandovně mluví a trochu šišle, asi mu tam ta mandlička chybí či co. JO a nechrápe !!!! I když nás dr. varoval, že na to chrápání nám to pomoct nemusí. On má totiž velké i ty krční mandle.

Takže přes všecky mé obavy a strachy jaké to bude, to bylo vcelku fajn, žádné scény a krev všude. Tak se toho nebojte a jestli vás to taky někdy potká, tak at to máte tak ok jako my.

Liset

_______________________________________________________________________________________

Missorka mě poprosila, abych vám napsala něco o trhání nosních mandlí....Liset to krásně popsala z pohledu maminky, tak já něco málo z pohledu lékaře....