Ahoj, vypadá to, že budu první. Moje zatím první šestinedělí bylo složité ještě víc o neplánovanou sekci...Kdo tvrdí, že je to snazší než porod, neví co mluví. Ta šílená bolest se na posteli vůbec otočit ke kojochtivému dítěti-no bléééé, nedejbože muset vstát ho přebalit...Babička tchýně se snažila, ale spíš mi svojí starostlivostí a obavami lezla na nervy, navíc její styl pomoci, kdy vše nechala rozdělané-prádlo, mop s kýblem, že už je unavená a udělá to zítra(já jí moc chápu, ale ona odešla do čistého a já okolo toho chodila co 10min do koupelny)...No prostě dobrovolně jsem sejí vzdala po dvou dnec...Manžel v práci od nevidím do vevidím a o víkendu na Nesmírně Důležité Akci.... Návštěvy zásadně se neohlašující...Ano šestinedělí se opravdu nerespektuje, zrovna tak jako přirozený porod a jiné přirozené věci....

Ahoj,

podle mne je to se šestinedělím stejné jako s porodem a kojením - prostě je to kus od kusu a hodně záleží na hladině hormonů, která se ovlivnit nedá. Pokud je ženská v pohodě, ok, ale pokud není, okolí by to mělo respektovat a minimálně v rámci rodiny se snažit pomoct - ostatně kdy jindy než po narozenení miminka? Podle mne nejvíc pomůže přísun uvařeného jídla pro celou rodinu, žehlení a zabavení mladších sourozenců, aby mohla novopečená maminka dospávat.

První dcera se narodila neplánovaným císařem a bolest z rozřezaného břicha mě rozložila. Prvních 14 dní bych nebyla schopná se sama o dítě postarat, a to nám kojení šlo báječně a Kačka byla zdravé nekolikové mimino. Já jsem byla úplně hotová, kolem miminka jsem sice fungovala, ale jen jako robot. Když pominu ale těch prvních 14 dnů, bylo to pak už dobré. Na kolena mě spíše srazil můj fyzický stav, probrečené šestinedělí naštěstí neznám.

Napodruhé jsem rodila "normálně" a když pominu intimní záležitosti, žádné šestinedělí bych asi nepotřebovala. Ihned po porodu jsem byla schopná obhospodařit sebe i miminko, asi 10 dní po porodu už jsem nadšeně bruslila na kolečkových bruslích, až na nevyspání dost pohoda. Ale je pravda, že pravidelný přísun výborného jídla od mámy nám hodně bodl. Vlastně nikdy jsme tak dobře nejedli jako v obou šestinedělích:-)

Pravda ale taky je, že se mně nikdo neptal, jak mi je a přišli tchánovci (se kterými mám jiank výborný vztah) a zcela automaticky předpokládali, že nám všem připravím večeři a budu společensky konverzovat. Kdyby přišli s hrncem jídla, přišlo by mě to adekvátnější situaci. V podobném duchu mi z chaty přivezli přepravku jahod s tím, že si je MŮŽU zavařit. Absolutně jim to nedocházelo:-) Tak že nerespektování šestinedělí se k mému údivu spíš týká starších ročníků než naopak.

Jana

Ahoj,

pěkné téma, pěkný článek.

První dcerka se nechala přelouvat, termín byl na přelomu června a července a tak si obě babičky v klidu odjeli na dovolenou. Porod nic moc, pobyt v porodnici paráda, byl s námi i manžel, porodnice malá, klid a pohoda. Doma nastal krutý střet s realitou - zánět prsou, horečky, malá kolika a neustálý řev, rozestavěný dům se vším, co k tomu patří. Po týdnu šel manžel do práce a já jsem měla pocit, že s dítětem švihnu o topení. Opravdu na to vzpomínám s hrůzou. Po pár dnes jsem si uvědomila, že jsme s malou na tom obě stejně, já rozbolavělá z porodu, ona z neustálé bolesti bříška a tak jsme si vlastně asi začaly rozumět a staly se z nás spolubojovnice.

Druhá dcerka se pro změnu měla narodit na začátku září, kdy nečekaně opět obě babičky jezdí na dovolenou. Nakonec ale přece jen moje mamka podlehla obavám o můj i vnuččin život a hlídala starší Elenku spolu s prababičkou. Porod byl krásný, pobyt v porodnici hrozný a za dva dny jsme prchly domů. Manžel byl opět doma, jak jen to šlo a moc nám pomáhal. Dál to byl opět každodenní boj, ale musím přiznat, že starší tříletá dcera mi moc pomáhala. Sice jsem si nemohla jít lehnout už ani na těch pár chvil, když novorozenc usnul vysílením z usilovného řevu, ale zase když vám někdo v těch nejhorších chvílík řekne: "Maminko, neboj, to zvládneme, já ti dám sílu." a začne vám pumpovat s rukou, tak to postaví na nohy i mátohu. A zvládly jsme to. Vím, že jsou horší věci, hlavně, když jsou všichni zdraví a vše dobře dopadlo, ale za sebe na ty první měsíce s miminkem nevzpomínám moc ráda.

Jo, jo, bylo by to fajn mít po porodu měsíc klid a moc se starat jen o sebe, ale myslím, že ani dřív to nebylo tak idylické.

Suri

Ahoj,

u nás se šestinedělí říká "období hájení". A sedí to, ne? Já měla oba porody a následující čas bez komplikací (jako záněty, hojení šití, nekojivé mimino, deprese atp.) ale i když jde všechno dobře a miminko neřve non stop a tak nějak akurátně spí přes den i v noci ... pořád je ta únava značná a bodne pomoc s domácností, vařením a péčí o starší sourozence. Takže ano: matka a miminko chtěj svůj klid a pomoc se vítá. Návštěvy nevylučuji, ale nesmí se to přehánět. No ... ale já mám ty děti jenom dvě. Jenom nesměle si představuji ten hukot když se přijde z porodnice domů se čtvrtým (a více) dítětem. :-D

Ahoj, K.

Nevím, jestli to bylo tím, že se mi narodily dvojčata (taky sekcí, plánovanou, ale nakonec vlastně akutně), ale k nám si prostě nikdo netroufl (až na sestry, a i ty se slušně dovolily dopředu, tchýně šestinedělí dodržela, moudrá to žena)- já teda ani nikoho nezvala, tak asi proto:)  (vlastně ani v porodnici mě nikdo neotravoval, chodil za mnou jen muž.)

S mužem jsem byla domluvená, že si vezme 14 dní volno, nakonec to dopadlo tak, že šel po dni volna do práce, s tím, že po večerech obstaral všechny domácí práce (bydlení v 1+1 se ukázalo velkou výhodou, té práce tam fakt moc není:)) vařila mi moje mamka (která tehdy bydlela velmi blízko), takže dá se říct, že až na tu opravdovou koutní plentu to tak u nás fungovalo. Já jen kojila a přebalovala a spala, kluci v tu dobu ještě byli neřvaví (to přišlo až úderem jejich původního termínu, do té doby doháněli), tak to u nás proběhlo v poklidu a pohodě.

Sama jsem zvědavá, jak to bude tentokrát, o 3 roky později, sice "jen" s jedním miminem, ale s dvěma 3leťákama v zádech:)

Tak jo, rozhodnula jsem se - budu tady za exotku ;)

Rodili jsme ve Vrchlabí. Můj muž tam byl celou dobu se mnou. První dva dny jsem dostávala infuze a transfuze a miminko bylo spokojeně s tatínkem, který se o ně postaral :)

Také jsme se shodli na tom, že spolu budeme doma celé šestinedělí. Že to není věc babiček, ale MY jsme ta nová rodina. Doma čekal brácha, kterej vytřel a dovezl kuře (na IT technika fakt výkon ;) ). Babička dovezla slepičí polívku, na kterou dodnes vzpomínám. Když jsem pak nějak od neustálené laktace dostala vysokou horečku, tak jsem jí jedla s čerstvým stroužkem česneku :-D Babi pak dojela a prala se s žehlením plínek. Muž stále přebaloval, skoro jsem si říkala, jestli to budu po šestinedělí umět ;) Já jsem ležela, jedla, pila kojočaj, sprchovala se, sprchovala se, sprchovala se, spala, kojila (no a občas trochu pracovala). Taky přijížděla ségra. Kamarádkám jsem řekla, že jestli chtěj přijít, tak jedině ohlášené a s hrncem polévky, dodržely to všechny.

I tak jsem z toho někdy byla vyšťavená, konzumovala jsem pribiňáky ve velkém (hlavně si vzpomínám na ty ve tři ráno) a pila colu, kterou jinak nesnáším. Takže upřímně nezávidím všem, které jsou hozeny do víru a musí bojovat.

Dnes pošlu do světa ještě jednou velké DÍKY Vám všem, za tu pomoc a péči, které se mi dostalo. Vracím ji po kouscích tam, kde je potřeba.

* Pro případné rýpaly - muž je OSVČ, takže si nebral placenou dovolenou a to, že měsíc a půl nevydělával, jsme doháněli ještě rok, ale prostě nám to stálo za to :)

Nikdy jsem nechápala a zřejmě nepochopím, jak to čtyř (nebo tří)matky s dětmi rychle po sobě jdoucími dělají. Možná proto, že výpomoc prarodičů byla z padesáti procent z důvodu vzdálenosti nulová, z druhých padesáti procent z důvodu zaměstnanosti téměř nulová. Navíc, po prvním porodu si mě můj jinak obětavý muž i s dítětem přivezl z porodnice domů v neděli a v pondělí ráno odkráčel do časově náročné práce. Dítě bylo opravdu řvavé, náročné.

Teď jedu druhé kolo, šestinedělí bylo o poznání lepší, o dost velké poznání, ale tím končím, Tvá Máňa, jak se říká. Upřímně, šestinedělí strávené výhradně kojením, péčí o novorozence a základní péčí o sebe, mi stále připadá jako utopie...zvlášť tam, kde to mímo není první...

Anina

Krásné, bohužel mi nebylo dopřáno ani jedno šestinedělí.

Po prvním porodu jsem navelela babičku, která si ovšem den po mém příchodu z porodnice zlomila ruku, a navíc u nás hlídala synovce a neteř. Takže jsem měla vše na krku já.

Po druhém a třetím porodu byla babička sice taky, ale z nějakého důvodu spíš na nic než k něčemu, takže jsem jí poslala domů.

Po čtvrtém porodu jsem dorazila domů po 24hod, doma byla švagrová, která u nás byla první den, takže jí neustále vysvětlovat kde co máme a co se jak dělá, po pravdě jsem si oddechla, když druhý den odjela.

Musím říct a hrozně poděkovat, že nejvíc platná mi po posledním porodu byla nejstarší (5ti letá) Anča, klobouk dolů před ní!!!

Amazonka & 4tým

První šestinedělí bylo ve znamení jakési neochoty přijetí změny "režimu", kdybych to měla shrnout.

Měla jsem pocit, že můj život, který jsem vedla předtím, skončil, a odteď už budu jen stroj, pomocník, co doma řeší pláč a potřeby mimina...

Cítila jsem se hrozně, manžel byl v práci, babičky se nějak "znezvěstnily" či co... nikdo mi nepomohl s ničím, neměla jsme s kým pormluvit...

Fyzicky jsem péči o dítě, sebe a domácnost zvládala vcelku bez problémů, ani jsem netrpěla nějakým zvláštním nedostatkem spánku, ale psychicky jsem byla na dně... Jak jsem psala výše, měla jsem pocit, že můj normální život skončil...

Nejvíc mně pomohla jedna návštěva kamarádky, která má syna o měsíc staršího než je Eda a viděla jsem ten "posun" a taky mi vyprávěla, že má kamarádku, která má "už" 4měsíční dítko a jak je ta v pohodě... ;) Uvěřila jsem tomu, že to fakt přejde. Že jsme ovlivněna hormony ;)

A přešlo ;) ;)

Upřímně nevím, jestli bych v té době uvítala, nebo jestli by mně v té době pomohlo, to "nošení polévky do kouta". Myslím, že ne. Můj problém byl v mé hlavě, a to by ani péče a pomoc nespravily.

Asi bych se spíš cítila tím "umístěním do kouta" ještě více mimo a izolovaná... Ale nevím, nedokážu to zpětně posoudit.

Před narozením Ludvíka jsem dopředu o šestinedělí ani nepřemýšlela. Jednak nebyl moc čas a druhak jsem pořád spíš řešila porod (a Ludvíkův KP...) Když se Ludvík nakonec otočil a šťastně narodil doma, tak jsem nějak si ani nevšimla, že šestinedělí je ;) ;)

Hned po porodu jsem začala fungovat normálně (zametala psí chlupy (moje úchylka) apod. ;) ) a Ludvík tam zkrátka spadl, jako by tam byl odjakživa...

Měla jsem jen asi den dva problém od 3. dne po porodu, kdy se mi začalo tvořit MM a cítila se jako při chřipce, a zrovna jsme museli s ludvíkem k Dr. kvůli odběrům z patičky, ale jinak fakt jsem šestinedělí nazaznamenala :)

Za sebe říkám, že šestinedělí bych respektovala, ale nijak nemýtizovala ;)

Šestinedělkám zdar! :)

J.

Sestinedeli? Jaky sestinedeli??? 

Prvni dcerka "teroristka", spala jen u me a na mne. Z ruky nesla pred 1,5 rokem.

Druha sice zlato, ale jen prvni 3 mesice, zato tu byla prvni neustale se doprosujici pozornosti, nezazlivam ji to, a chapu ji.

Manzel si dovolenou nemohl vzit, proste to neslo. Babicky nejsou, jedna neni vubec, druha je za velkou vodou. Bracha, sam ma dve deti, takze tady pomoc taky zadna. Za ty 3 a 3/4 roku jsem mela dva vikendy pro sebe, vic ani prd, sestinedeli jsem nemela vubec, ale brzy jsem pochopila, proc je dulezite, temer jsem se slozila, ale absence kohokoliv, jakekoliv pomoci mi v tom zabranila. Takze jsem pro osvetu. Rada bych pri tretim ditku vyslala manzela s holkama na dvoutydenni dovolenou za more a zustala s novorozencem v uklizenem dome a s plnou lednici sama. Utopie, ale snit muzu, ne?

P.S. Oba porody cisarem a u tretiho se mu asi uz nevyhnu...

Ahoj, i kdyz me dnes desne boli hlava a mota se mi svet (to se meni tlak, ci co??), tohle mi nedalo se nezamyslet.

Za plentou bych mesic a pul pobyvat nechtela - zvlast kvuli starsim detem - v tom citlivem obdobi, kdy se musi ujistovat, ze maminka je tu porad i pro ne. Ale, fungovat hned po porodu jakoby nic je proste proti prirode - nejde to.

Prvni porod - v Americe sami s muzem, nikdo zvenci, ani na pomoc ani na nevyzadane navstevy. Prestoze jsem o sestinedeli nevedela nic moc, velka ztrata krve po porodu (kterou nedorovnala ani krevni transfuze) si vyzadala radny odpocinek - zpocatku jsem miminko ani nenosila, abych s nim nespadla. Muz oplenkoval, podal, ja jen kojila a  spala - a lecila mastitidu.. Venku bylo minus dvacet, fakt jsme byli zalezli doma a sami pro sebe. Manzelova prace nastesti dovolila tento luxus. Parada!

Druhy porod - o tri roky pozdeji, mnohem lehci, spousta navstev, starsi dite doma cili zadny extra spanek - osm dni po porodu jsem mela bohuzel narozeniny, jejichz oslavu jsem mela byvala odmitnout. To uz dnes vim. Jenze me nic vlastne nebylo a cela rodina chtela videt miminko a jen mi poprat, ze.. Nosila jsem gulase, krajela dort a.... zacala krvacet, jela do nemocnice, narkoza, kyretaz, dite na Sunaru ma detskem.. Do predoperacnich papiru se ptal doktor na vek: "Tricet. Dneska." Povidam.

Po navratu domu konecne odpocinek, muselo me to kopnout, abych pochopila, ze musim zpomalit. Odpocivat, nenosit tezke veci..

Potreti si dam pozor, jestli nejake bude. :)

Je to fakt, tak dva týdny za plentou s postelovou návštěvou dětí :-) stačilo by k pořádnému zotavení po náročném porodu.

Cífka

Moc hezký článek. Respekt k šestinedělí.......tak první šestinedělí jsem si zvorala sama. Z nějakého neznámého důvodu jsem si byla s sebou jistá, že nějaký porod mě nerozhází, péči o dítě zvládnu na jedničku (byla jsem přece vyškolená mým o 16 let mladším bráchou:)), domácnost a vaření pojede v zaběhnutém duchu. Ještě v porodnici a pár prvních dní doma jsem se držela. Třídenní vyvolávaný porod a následky katastrofického nevyspání na mě dopadly asi 10 dní po porodu, kdy jsem se skácela se čtyřicítkami horečkami. Pamatuju si jako dnes, jak jsem večer co večer lezla do vroucí sprchy, ve vroucí vodě pila horký čaj, abych se trochu zahřála a vůbec mě nenapadlo, že je to zimnice z horečky. Miminko bylo nekojivé, uřvané. Mě se rozjelo šití nástřihu, obden jsem docházela do porodnice, pak na přešití......no prostě na první šestinedělí vzpomínám jako na zatím to nejnáročnější období, jaké jsem zvládla, fyzicky i psychicky.
Druhé šestinedělí......opět jsem měla pocit, že musím zvládnout vše. Po návratu domů jsem zjistila, že nezvládnu nic, ani šíleně žárlícího, ubrečeného, ukňouraného prvorozeného, který si pořídil bolesti břicha a teplotu, jakmile jsem druhorozeného přinesla domů, a ani druhorozeného, který byl opět nekojivý a uřvaný. Takže zabíračka na psychiku, fyzicky mi ale bylo na jedničku. Žádný nástřih, krásný rychlý přirozený porod.

Co je šestinedělí......před dětmi jsem o tom nikde nečetla....maximálně že se žena zotavuje z porodu a nesmí se TO. Ale co skutečně může v šestinedělí přijít, to jsem netušila. A moc přeju všem, které měli šestinedělí v pohodě, psychicky a fyzicky.

Jo jo, hezký zamyšlení - ale potřebovalo by nějak ven, mezi chlapy i tu nejbližší rodinu :)

První porod - v porodnici 9 dní, vařeno bylo, na starost jsem skoro ani to mimino neměla :(, návštěvy mi tenkrát přišly vhod. Manžel dle mého pozornost/pomoc spíše sníženou ...

Druhý porod - první den doma bez návštěv jsem si uhájila, druhý den mi přišlo blbý natěšené babičky nepozvat, takže se nám domů nakvartýrovalo mraky lidí, manžel si odešel na fotbal, já je po hodině vypakovala a nerozdýchala jsem to úplně do dneška. Manžel dle mého pozornost/pomoc ještě nižší a to si vzal týden volna ...

Já si naivka naplánovala, jak budu fakt jen ležet a pečovat o miminko a nikam se ani nehnu.... a místo toho jsem furt běhala po doktorech - oční, kyčle, ušní, tbc, a do toho poradny... to jsem fakt netušila...

Moje mamka si vzalatýden dovolenou a byla úžasná: přišla s uvařenýmobědem, nakoupila, pověsila plíny, složila prádlo, vyžehlila co bylo potřeba, opláchla nádobí, podala co jsem potřebovala... mimina si snad vůbec nevšímala a nevadilo jí, když jsem během jejího pobytu spala, zatím co ona makala v mojí domácnosti.... Ovšem byl to jen první týden.

Všem sem nahlásila, že nebudu tahat nic těžkýho, takže se mi stalo, že jsem šla jak dáma a ségra táhla dvě autosedačky... cejtila jsem se trochu trapně, ale pánevní dno mám jen jedno.

Měla jsem jednu návštěvy, kde jsem poskytovala full servis a na oplátku za celou dobu potomek nezabral a návštěva se zdržela, dokud sem neoznámila, že teď už fakt dítě musím dát spát, vzala jim ho a odešla ho ukládat... kdybych to neudělala, sedí tu snad dodnes :(

Příště bych:

- vypustila návštěvy v porodnici (i když jsem byla daleko, dorazilo obě novobabičky, novoděda a novoteta a v jeden den pěkně rozprostřený.... a druhý den mi začal vážící maraton, takže jsem si fakt vůůůbec neodpočinula).... takže návštěvy jen taťka

- domů bych pouštěla osoby jen po předchozím pozvání, s nějakým jídlem a bez nároku na full servis.... ideálně tak na půl hodiny

První šestinedělí bylo celkem pěkný, akorát první týden mě bolelo šití po nástřihu jako kráva velkým. Míša pil krásně, sice jen z jednoho prsu a když jsem koněčně pochopila, že s ním nehnu a přestala to řešit, byli jsme oba spokojení . Sice vařit jsem si musela sama a manžel i babi chodili do práce. ale zase já se klidně spokojila k jídlu s rohlíkem, stejně měl jinak ze všeho furt bolení, takž jsem klidně vařila až na 3-4  hodinu.

Ráno Míša vydržel spát do 10 a protože mě nic nenutilo, klidně jsem spala s ním usínala jsem při každým kojení a Míša tím, že byl na kojo polštáři, tak jsem se nemusela bát, že spadne. Byl Srpen, venku krásně...chodívala jsem na procházky do sokolvny, kolikrát jsme tam i snídala cestou z krámu, bylo tam nádherně, šuměli stromy, zpívali ptáci.....

Po druhé to vlastně fyzicky taky nebylo nejhorší, byla jsem sice po sekci, ale Eliška byla nedonošená, takže jsem šestinedělí strávila v porodnici. Tam mi trpěla jen psychika a já si popvé v životě vedla deník, abych se nezbláznila a musím říct, že mě ani po tý sekci nic nebolelo, sestry mi furt nabízeli nejdřív injekce a pak čípky a divili se, že odmítám, ale ono to opravdu bolelo jen když jsem zakašlala a při vstávání a to bolelo úplně stejně jestli jsem si něco vzala a nebo nevzala. A taky jsem se tam pořádně dospala 2 dny před sekcí a další dny po. Nejhorší bylo trávit v porodnici vánoce, tobyl fakt děs na psychiku, ale manžel se bál co Míša na to, že bych přijela domů na jeden den a pak zase jela pryč. Domů jsme přišli 27. prosince a manžel byl doma ještě do 9. ledna a pak šel do práce. Pak teprva přišlo šestinedělí, Eliška věčně uřvaná, já dětský pláč nesnesu, takže věčně u mě, spala i v noci na mě, byla jí věčně zima a u mě bylo krásně a navíc jsem se nemusela bát, že jí Míša zalehne. Přes den byla věčně na ruce, ale do šátku nee, tam se zase bohužel rychle přehřívala a t ojsem jí koupila novej MaM Eart... Do dneska by chtěla být u mě na ruce, miluje to .

No a teď po třetí to bylo taky docela fajn, i když tu pomoc v podobě navařím, přinesu, vypadnu, příjdu si pro čistý bych taky brala, to bylo jen asi 3 dny oběd. Mamka si totiž s výmluvou na můj porod vzala dovolenou, když jsem byla v porodnici, donutila Michala vymalovat a přestěhovat ložnici s pokojíčkem,obojí jsme měli v plánu, ale nevěděla jsem jak se bude manžele cítit, je už totiž rok a půl doma a léčí se z chlamydiové infekce a nemůžeme nic pořádně naplánovat, protože se stav celkem rychle mění od plný síly až po totální vyčerpání během chvíle. Navíc mu dost kolísá psychika, i to bohužel dělají chlamydie navíc mají v rodině dědičnou takovou trochu labilnější povahu. Takže to tu v době našeho pobytu v porodnici vymalovali a přestěhovali a já pakj nemohla najít vůbec nic, smíchalï mi věci Míšovo s věcma Elišky, nemohla jsem najít ponožky, rukavice a spoustu dalších věcí, které jsem nacházela na mnou nepředstavitelných místech a já byla zoufalá a ještě jsem měla pocit, že jim mám být za ten pořádek děsně vděčná.... to jsem samozřejmě byla, ale pak jsem to stejně musela všechno přeskládat a logicky uspořádat, abych se v tom vůbec vyznala.

Ale musím podotknout, že teď mívám doma větší pořádek i když mám doma tři děti (nemám tedy všechno jak bych chtěla, ale kuchyň je celkem uklizená a je na ní místo, i když je to asi i tím, že Anička je dost hodné dítko a vydrží v postýlce, mnohem víc než ty dva předchozí a dufám, že jí to i vydrží.

Heh, sestinedeli :)

Poprve - na skok z Asie porodit, po navratu z porodnice mame doma na tyden navstevu. Manzelova kamaradka, shodou okolnosti zrovna byla v Nemecku a dlouho se nevideli, souhlasila jsem, ze muze prijet. Byl to strasnej omyl. Ja znicena po desnym porodu, myslela jsem si, ze muj zivot skoncil a doma slecnu, co se kazde rano nalicila a cekala, co bude. Des.

Podruhe - konec rijna, manzel v praci, v dome kamna na uhli. Kdyz byly Laure cirka dva tydny, delali nam rozvody vody a odpadu. Bohuzel se jim venku povedlo narusit telekomackej kabel, takze okamzite nastaly tanecky po uradech, pravnikach a policajtech.

Potreti - zacatek listopadu, Julii je pet dni, po dome chodi remeslnici, bouraji stara okna a meni je za nova. Manzel chodi normalne do prace a po vecerech sibujeme nabytkem na druhy den.

Sestinedeli jsem v podstate nezaznamenala, az na den porodu, rodila jsem v 6 rano a v poledne jsem mela rodice, tchanovce a manzela v porodce, kde nemuzou byt navstevy na pokoji, takze jsem drepela na chodbe na tvrde zidli a byo mi vselijak. Pak ale byla pohoda, jsem vlk samotar, takze kamaradek nevedu, manzel v praci a Mates prvni mesic prospal, takze ja doma uklizela a nechapala, co vsichni maji. Jen hormony se mnou pekne cvicili.

O vanocich rodila kamaradka, porod dost tezky, pak musela jeste na operaci, takze se ji ted chystam napsat, ze bych si sla ponuchat miminko, ale nakvartyrovat se ji domu v sestinedeli, do 2 plus 1, to me ani ve snu nenapadlo.

Myslim, ze lide by meli respektovat sestinedelku a jeji rozhodnuti - pokud se citi fajn, dobre, pokud taktak zvlada, nechat byt nebo pomoct.

Sestinedelkam se neodporuje, vzdy maji pravdu.

Po dlouhé době si ráda zavzpomínám.

První šestinedělí kdysi dávno dodnes používám jako studnici všech možných hrůzostrašných historek, uplatňuji nejradši v hospodě, když chlapi vytáhnou storky z vojny. Porod v pohodě až na rozsáhlé šití, pobyt na šestinedělí (no naštěstí ne tak dlouhý) v porodnici proti všem možným lidským právům, kojení zakázané, takže zastavování laktace. Po příchodu domů a konečně kontaktu s dítkem znovu rozjetí laktace, znovu a znovu marné pokusy ji zastavit, po 14ti dnech zánět jak prase, horečky trvající týden. Partner byl se mnou doma první tři dny (pustlili mě před víkendem), pak svištěl do práce, odpoledne z práce místo domů odjel do tchýniny vily postarat se o psa a pak za její stařičkou senilní tetou - najít ji někde v bačkorách v parku, dohlédnout, aby vzala léky, přichystat jí jídlo a oblečení atp. - tchýně totiž odjela na půlroční zahraniční stáž a toto nechala svému jedinému synovi na starost bez ohledu na čekané vnouče, vracel se totálně ztahán v devět večer, pokud jsem vzládla uvařit, byl šťastný. Moje maminka se rozhodla, že se na to nemůže dívat a že tedy musím i se synkem k ní domů, že prý se o mě postará lépe než můj partner, varianta, že by občas došla pomoci, se jí nelíbila, odešla uražená a dva měsíce se neukázala - tolik o rodinné pomoci. Nakonec se párkrát objevili dva naši kamarádi a když mě viděli ve stavu, v jakém jsem byla, tak aspoň vyprali, vykoupali malého, nachystali pár lahviček jídla a jídlo pro tatínka, troška posmýčili, fakt prima kluci, pomohli nám pak ještě několikrát. Kromě čtyřtýdenních permanentních očistků a laktační horečky se mi stihl rozjet zánět dásní. Když už jsem se jakžtakž kolem čtvrtého týdne vzpamatovala a začala fungovat, uhnala jsem si prozměnu mácháním a ždímáním plen zánět šlach na obouch rukou. Bolest nesnesitelná, synka jsem málem neudržela, musela jsem k drovi - ten prohlásil, že jediné řešení tak rozsáhlého zánětu je na dva měsíce znehybnit a začal míchat sádru na obě ruce. Musela jsem se natvrdo rozbrečet, aby couvnul a dal dvě dlahy s poručením, že je smím sundat jen jednou denně na hodinu, abych mohla aspoň umýt dítě. Takže šestinedělí se protáhlo na cca 12tinedělí, do toho moje nekojeňátko s rozvinutou separační úzkostí, které mi dopřávalo stíží 6 hodin spánku denně - po chvilkách.

No asi bych ještě nějakou tu perličku našla, třeba čtyřnedělní zácpu atd atd - jak říkám, mám co vyprávět těhulkám :D:D:D:D

Druhé šestinedělí? Nevím, nějak jsem nezažila. Porod sice předčasný, ale naprosto přirozený bez jakýchkoli zásahů. Z porodnice jsme šly s dcerkou čtvrtý den. Už tam jsem byla naprosto v pohodě, první dva dny vyadrenalinovaná, takže jsem nespala a nepotřebovala to, měla jsem čas odsávat a pasterizovat a krmit a ňuchat a užívat si toho krásného miminka. Přišla jsem domů, vyklidila tašku, pustila pračku, připojila dítě k prsu a sedla k počítači, abych dodělala práci za ty zmeškané čtyři dny. Muže jsem jsem ještě ten den poslala na odpolední do práce. Po odeslání nejnutnějších zakázek jsem nachystala postýlku (nějak to muž nestihl), povlékla postele, uklidila a vytřela, aby bylo doma miminko v čistém, stihla jsem ještě uvařit - tolik pátý den, a šlo to tak 2 týdny, až přišly povodně, takže jsem sbalila celou rodinu + komp, donutila maminku, že fakt musí jet v noci a vyrazili jsme na chalupu bez vodovodu a kanalizace, kamna na uhlí v každé místnosti, voda z pumpy ohřívaná na těch kamnech, naštěstí k dispozici stará vířívá pračka a vymyšlen způsob napouštění a vypouštění vody do vany či vaniček na máchání. Ve dvou obytných místnostech čtyři generace: babička, máma, já a dcerka - syna s mužem jsem hnala zpět do Prahy, škola i práce fungovaly, syn bydlel u otce a manžel v práci. Přes den se máma s babičkou hádaly do krve - tak jsem vařila a prala a topila a uklízela mour, abych je nemusela poslouchat, v noci byl konečně klid, tak jsem se věnovala práci a kojení - takhle to zní hrozně heroicky, ale já byla plná sily, zdraví a elánu a tak naprosto pozitivně naladěná, že mě vážně nemohlo nic rozházet ani udolat - byla to taková t

Přečíst zbytek komentáře...

já jsem měla vlastně obě šestinedělí krásný  - první jsem si trochu zvrzala vlastní vinou, mamka byla připravená pomáhat, ale já jsem to nedokázala přijmout, takže když se pak 3. týden hroutila vyčerpáním, příjala jsem s vděčností její péči. Nikdy nezapomenu, jak k nám v noci vstávala a brala si po kojení brečícího šimona a v náruči ho uhojdávala v houpacím křesle a já mohla spát... 

druhé šestinedělí jsem byla už zkušená nedělka - jednak porod byl za rohlík, takže mi nic nebylo. Druhak mi nečinilo problémy zůstat i při návštěvě v poseli v ložnici za zavřenýma dveřma (mimino si mohli vzít na chvíli s tatínkem, Šimona si vzít museli, minimálně na vycházku, v lepším případě i s nakojeným miminem v kočárku). Skoro všichni, kteří přišli, přišli s jídlem (možná je to tím, že mě znají a ví, že já bych fakt nevařila, tak aby to nezůstalo všechno na chudáka muže...). Úžasný. Pravda taky, že Roza byla miminko se kterým to šlo prostě samo, žádný trable.

V porodnici ani první ani druhé jsem žádné návštěvy neměla, nechtěla bych je, nesnesla bych je.

Za pokrok považuju to, že jsem neměla problém s tím pustit do bytu návštěvu, a nechat ji na pospas osudu - ať si uvaří kafe, postará se o starší dítě, uklidí kuchyň, pověsí prádlo :-) a já jsem zůstala zalezlá v ložnici, kterou všichni respektovali jako posvátnou...

Ono, jestli my si to šestinedělí totiž náhodou taky neděláme náročný samy? Sedíme s návštěvama, i když nás to bolí, nepošleme je s miminem na hodinu z domu, neřekneme si o nákup (skoro každá návštěva se mě předem ptala, co chci přinést! nevěřím, že se tak ptají jenom moji kamarádi a příbuzní - spíš věřím, že zdvořilostně odpovídáme, že nic, že je to dobrý...). Naučme se příjmat pomoc, nechme si pomáhat. I když to nebude perfektní, podle našeho stylu, vidličky pak budou trochu jinde, než obvykle a ten modrý hrneček najdete až za půl roku ve spíži...

Tak já měla teda šestinedělí hezká, v obou rodinách se šestinedělí docela drží, teda aspoň ve smyslu vcelku bezvýhradné pomoci a hájení. V obou šestinedělích se tu moje mamka a tchýně střídaly s jídlem, moje mamka občas něco poklidila, u tchýně mi to bylo blbé, takže jsme jí dovolila žehlit, když už se tvářila hodně zahanbeně nevyužitá :) Super byl už jen ten pocit, že se sedí u stolu a mimčo drží někdo jiný :) Taťka měl v té době ještě práci, kdy si mohl dovolit být víc doma, když bylo potřeba a šlo to, takže byl doma taky hodně. No, po prvním mu taky nic moc nezbývalo, já s rozjetou poporodní depresí jsem se mu tu při každém odjezdu klepala, že zůstanu s miminem sama :)  

Každopádně jsem za tu pomoc vděčná, po obou porodech jsem byla fyzicky fit, po druhém i psychicky, ale i tak je to pro mě období deliria, z toho nevyspání si to ani moc nepamatuju... a je fakt, že s úderem konce šestinedělí se všechno tak nějak zajelo a já si zvykla, pomoc už pak tak nebyla potřeba.

Zajímavá diskuse a zajímavé zamyšlení.

Mě by zajímala jedna věc - pokud by si nějaká Vaše kamarádka opravdu na těch šest neděl lehla, nevnímaly byste to jako slabost? Jakože - ona s tím nadělá, to já tenkrát... Není to prostě hluboko v nás, že šestinedělí nedržíme?

Já nedržela ani jedno šestinedělí, vždycky mou vinou. Je pravda, že okolí nebylo nijak "vlezlé", ale přivézt jídlo nenapadlo skoro nikoho, a po pravdě ani mě ne. Chyba, kterou už nenapravím.

Jen si tady ty Vaše postřehy ukládám do mozku, reju si je tam natvrdo, abych to někdy dokázala jako "ideální" babička a tchýně, kterou se hodlám v budoucnosti stát... ;-)

Peta

Cifko,

skvělý článek a skvělé zamyšlení jak nad ním, tak nad komentáři.

Mně se líbila ta poznámka Péti, jestli na někoho, kdo třeba by využíval toho "hájení" a opravdu by maminka v tom koutě byla, jen ležela a kojila - jak bychom se na ní dívali? Dneska se nějak nenosí říkat si o pomoc, pojmenovat, co potřebujem, bojíme se, že nás druzí odsoudí, že jsme slabí a že oni to zvládali a ... blablabla ...

Myslím, že je parádní, že jsi o tom napsala, na FB mrknu i když tam moc nechodím, ale tohle mě zajímá. Protože i když je tenhle článek o šestinedělí, tak já tak nějak vnímám, že je víc takových tabuizovaných témat a docela by mě zajímalo je rozkrýt, protože náš život, myslím život žen, maminek ... prochází v různých obdobích různými zkouškami a většinově lidi prostě tak nějak neví, jak se na co tvářit, co už je za hranicí ... co ještě můžou. Kde jsou hranice pomoci, jak si o ní říct a nepřipadat si blbě a proč si vlastně blbě připadat?

Takže díky, nějaké takové téma jsem potřebovala. Moje vlastní vzpomínky na svá čtyři šestinedělí teď nedám, asi by mi bylo prostě smutno, takže se ani neodvažuju do toho zákoutí nahlídnout, nicméně se tomu nebráním někdy v budoucnu - už pro své budoucí snachy, pro své dcery ... dceru ... je dobré si to v sobě ujasnit a nenechat je hrát si na hrdinky, protože o to vůbec v životě nejde.

Diny

Sestinedeli - v tom prvnim jsem vedela, ze u sebe nikoho nechci, ze se s tim nejak poperu sama. Akorat mi znela v hlave veta, kterou pronesla jednou moje segra "v sestinedeli z tebe porad neco odnekud tece..." Takze jsem cekala, co to bude za hruzu :) Hruza se nekonala, zjistila jsem, ze sice neco tece, ale nijak mi to zivot nezneprijemnuje. Nikdo mi nepomahal, protoze jsem nechtela. Ale dite bylo na prvnim miste, takze vareni slo stranou, uklid uplne, nicmene jsme prezili. Pamatuju si, ze jsem byla skoro porad zalezla v posteli a kdyz dite spalo, ja taky. Prvni tri mesice jsem asi skoro nevylezla ven z domu a nejak mi to nevadilo, diky internetu jsem to prezila i v psychickem zdravi :)

Druhe sestinedeli probehlo, ze jsem si ani nestacila vsimnout jak. Zotaveni po porodu bylo uplne v poradku. Muz v praci od prvniho dne a ja si na ty prvni dva dny pozvala kamaradky, protoze jsem si myslela, ze bude dobre, abych doma nebyla uplne sama s detmi a taky jsem doufala, ze kamaradky treba zabavi starsi dceru. Dcera chtela byt jen u mne, takze jeji zabava byla na mne a na sledovani TV. Prvni den jedna kamaradka obstarala obed, coz bylo fajn. Ale jinak to bylo spis o tom, ze jsem byla nucena konverzovat a proste tu navstevu nejak zabavit. Druhy den probihal podobne, po cemz jsem naznala, ze samotne doma mi bude nejlepe a od tretiho dne jsme fungovali jako by se ani zadne miminko nenarodilo.

Bara

Nechápu ty věčné matky-stěžovatelky! Sama jsem po CS pro preeklampsii, dvojčata a pěkní macci k tomu. Že to bolí? No, trošku jo, jasně, že rozřezané břicho bolí... Ale: po návratu z porodnice, protože nedisponujeme babičkami ani armádou kamarádek-pomocnic jsem musela všecko stíhat sama. A světe div se, ono se to klidně dalo. Člověk asi nesmí přehnaně skuhrat a opečovávat se! Dokonce 3 dny po mém přijezdu z porodnice se u nás konala brigáda, poslední úpravy rozrekonstruovaného domku tak, aby se dalo v klidu bydlet. Takže celý víkend nejen moje břicho s jizvou, ale taky 2 kojenci a vaření pro tlupu brigádníků. A vše se dá zvládat!!

Někdy mám pocit, že některé rodičky dělají ze sebe zbytečně trpitelky... (ještě, abych naštvala pochybovatelky a nadzvedla je ze židle povím, že na sál mě odváželi z práce (9měsíc) a týden po návratu z porodnice jsem začala z domu zase pracovat. A to stíháme s dětmi všechny aktivity, které se v okolí pro miminka konají (plavání, hernu, baby masáže...). Jojo, jestli to nebude chtít trošku si zorganizovat čas a přestat skuhrat.

Zajímavé zamyšlení...

Největší chybu v prvním šestinedělí, kterou jsem udělala bylo, že jsem dovolila návštěvy v porodnici kamarádkám a kolegyním z práce. Já s rozřezaným břichem po císaři, rozjíždějící se laktací a s mimnem, které odmítalo sát a do toho nadšené návštěvy, které evidentně nikam nespěhaly....díky nim jsem neměla klid na spaní, kojení a odstříkávání a domů jsem jela po sedmi dnech totálně vyčerpaná, unavená, psychicky úplně na dně. V té době bylo měsíc po povodních 2002, museli jsme se před porodem narychlo nastěhovat k našim, protože náš byt zůstal pod vodou :(. U našich to pro mě bylo super, mamka dělala vše - vařila, uklízela a já se mohla starat jen o mimčo.

Druhé šestinedělí bylo vpohodě celé. Do nemocnice za mnou mohly pouze syn s mužem a to chodili až večer a jednou tam byli naši. Měla jsem tam klid na malou i na spaní. Doma bylo všechno nachystané, uklizené a od mamky navařeno a napečeno :). Muž v té době pracoval nejvíce z domova a pomáhal, obden mamka posílala po taťkovi tašky s navařeným jídlem :).

M.

ja si sestinedeli vylozene uzivala a byla neuveritelne rozmazlovana. asi vyhoda rozeni v zahranici a nemuset "hrat" na ceskou silnou superzenu [ted to, prosim neberte jako urazku]. rodila jsem obe deti doma a okamzite dnem porodu mi zacala chodit domu poporni baba jako vypomoc na 8 hodin denne po dobu 8 dni. pote prevzal "sluzbu" manzel.

prvni dite: ja lezela, do postele mi bylo donaseno vse na co jsem si vzpomnela, servis lepsi nez v luxusnim hotelu  synatora jsem prvnich 6 dni snad ani jednou neprebalila - vse obstaral manzel, vcetne nocniho prebalovani.

druhe sestinedeli: lezet slo uz mene, prece jen jsem musela readovat na psychicke potreby prvorozeneho [ o veskere fyzicke porteby se opet starala poporodni baba], opet pece v domacnosti po dobu 8 dni co vyprala, vyzehlila, asistovala mi pri sprchovani, varila a vitala i vyhazovala po hodine navstevy a hlavne stala mi po boku jako psychicka podpora. Manzel opet prevzal veskerou peci o starsiho syna [pravda nocni prebalovani uz "vypustil", ale to jsem ani neocekavala nebot vstaval v noci i brzo rano k synovi. nakonec jsme 5 tyden po porodu jeli na rodinnou dovolenou na hory. i zde pohoda - babicka vozila a ja mohla se starsim synem jezdit na sjezdovku z cehoz mam vtipne fotky jak kojim s preskacema na nohou na sjezdovce [pravda, to jsem asi trochu prehnala, neb me telo po 3 dnech zareagovalo krvacenim, ale nastesti jinak bylo vse  v poradku a ja se rychle "umoudrila" ]

Jsem zvedava jak to bude ted probihat u tretiho potomka, urcite ale vypustim hory  kazdopadne minimalne 2 tydny "hajeni" si urcite prosadim. poporodni babu jiz mam objednanou a manzel take bere jako samozrejmost , ze si minimalne 2 tydny vezme dovolenou. takze preji vsem novopecenym maminkam at maji klidne sestinedeli.

Jo, a co jsem pred poroem vedela o sestinedeli? ze se TO nesmi delat a taky jsem byla presvedcena, ze se v Cechach respektuje, ze se k miminku nesmi chodit na navstevy [coz jsem pak vsem v zahranici nadhazovala jako vzor, neb zde jsou do hodiny po porodu u tebe doma na kafi. tchyne byla dotcena, kdyz jsem rekla ze ji po porodu v 6 rano u nas pred 16 hodinou nechci videt] jak ale z vasich prispevku vidim, byla jsem opet dost vedle...

Ahoj.

Já jsem první šestinedělí strávila víceméně sama s miminkem, mamka sice chtěla být u nás, ale já jsem měla pocit, že to musíme s manželem zvládnout sami....nicméně jsem si rozumně (rada z předporodních kurzů :-)) nechala navařit jídla do mrazáku.....a manžel měl najednou takový nával v práci, že byl prostě jen v noci. Ale Ondra byl zlaté dítě, takže problém nebyl žádný.

Podruhé se mamka sice snažila u nás zůstat, ale po jednom dni, kdy jsme se navzájem fakt motaly pod nohama, pochopila, sbalila Ondru a druhou vnučku a vzala si je na pár dní k nim. My jsme si to s manželem moc užili (najednou jen s novoškem :-)) a pak už to šlo - pomáhaly kamarádky - vodily a vyzvedávaly Ondru do školky, manžel chodil z práce tak, aby bylo doma, když se Ondra odpo vzbudil....šlo to.

A co bude potřetí, na to jsem zvědavá moc....protože rodím v době, kdy má manžel nejvíc práce za celý rok a většinou ho skoro měsíc vůbec nevidíme....ale fakt se těším na klid porodnice.....

O pomoc si člověk musí umět říct a taky ji přijmout,  všem moc přeju, aby byl po ruce vždycky někdo, kdo ji nabídne.

Sylva

Krásný článek k zamyšlení.

První šestinedělí po sekci dvojčat v roce 90 bylo bolestivé, vlastně do jeho konce jsem byla v nemocnici na neonatologii, než housky nabraly váhu. Pak jsem byla ještě dva týdny u maminky, protože doma manžel dodělával podlahy a kuchyň. Byla to paráda, teplé jídlo, čerstvá babička kočárkovala a já spala.

Druhé šestinedělí v roce 06 po přirozeném porodu - spavé hodné miminko, zvládala jsem vařit, prát i uklízet a kdykoliv to šlo, spala jsem s ním. Mamka přijela o víkendu a pomohla, tchyně byla "na zavolání", kdybych něco potřebovala. Manžel se snažil, ale pochopitelně vydělávat musel taky. Co jediné mě zdecimovalo byly návštěvy hned  první den po příjezdu z porodnice. Všem známým jsem předem říkala, aby přijeli až za pár dní, ale většina to nehodlala respektovat a ten první den 4 návštěvy, celkem 16 lidí ten den obskakovat, druhý den opět od rána, podávali si kliku. Ono bylo pěkné "Dej mi ho, já ti ho podržím" (když jsem šla vařit kafe apod.), ale že tahám za sebou nohu jak Meresjev (bolavý nástřih), tečou mi prsa, klíží se mi oči a potím se jak dveře od chlíva - jaksi nikdo nepostřehl. Několikrát mě manžel zachránil se slovy "Ona s prckem spí." u těch dalších,  neohlášených. To bylo jediné, co mě rozhodilo :-), kdyby bývali předem zavolali, dalo se tomu předejít. Návštěvy v porodnici mi nevadily, sama jsem regulovala délku a tam jsem mohla většinu dne odpočívat, nevařit, neuklízet....tam jsem se i nudila :-)).

Pajdule

To, co tady říkáte o našich matkách - že žena musí zvládnout všechno a s trochou nadsázky nesmí ani ceknout, je strašně zajmavé, ale jak s tím bojovat? U prvního dítěte jsem po necelých dvou měsících přijela k našim. Ještě jsme se dva dny před tím vrátili z nemocnice, takže jsem o synka měla možná větší strach, než normálně. Celá ta návštěva byla taková rozpačitá, já nechápala, že se máma chová velmi odtažitě, když jsem tam vařila a dítě mi křičelo, ani ho nepochovala a celé to skončilo tak nějak nemastně neslaně. A vycítila jsem, že se ode mne čekalo asi něco jiného. Porod druhého dítěte zkončil bohužel akutním SC a já se cítila opravdu bídně. Ale když naši asi pátý den přijeli, nedovolila jsem si nic říct, běhala jsem kolem nich, vařila oběd. Ale vztahy celkově od té mé návštěvy s prvním velice ochladli. Teď na vánoce jsme tam byli a snažili se všechno si vyříkat. Dozvěděla jsem se, že jsem rozmazlená, že jsem se točila jen kolem dítěte, že ona by dítě dala do postýlky a šla něco dělat. Je toho víc, ale to není podstatné. Prostě od té doby o tom pořád přemýšlím. Teď čekám třetí dítě. Vím, že to bohužel opět bude SC, navíc budu mít na starost ty dvě další. Ale o nějakou pomoc bych si vůbec nedovolila říct, protože to podle mé mámy dělají jen rozmazlený ženský. A teď tady čtu, že to možná tak úplně normání není, ale co s tím?

c.

Zajímavé, jak nikdo šestinedělí nerespektuje. Musím se taky podělit Mě by ani nenapadlo jet se podívat na miminko během prvních 2-3 měsíců. Já po porodu byla dost unavená, ale návštěvy v nemocnici jsem vítala ráda, byly vždy jen na hodinu. Doma jsme ale zakázali veškeré návštěvy po dobu šestinedělí. Chodili jen naši, mamka nakupovala a nosila hotové jídlo :-) A do dnes (2 roky) někteří nezapomenou uraženě podotknout, že jsme je nepustili! Měla jsem toho dost sama, sedět jsem nemohla pořádně 14 dní, do toho  nám kojení trvalo i hodinu a pů...no nic moc. U druhého (snad bude brzo) to hodlám také tak udělat. Navíc pokud budu chtít, řeknu mamce ať si vezme rovnou dovolenou (a to bydlíme 5 min od sebe).  :-)

Marta a Rozárka.

Tak já jsem si zase až tady uvědomila, jak božího mám chlapa (a snad to není tím, že už zas leží na přístrojích ve špitále).

My nemáme nikoho, kdo by nám pomohl, děti nám nikdo nehlídá, jsou buď se mnou nebo s manželem nebo s námi oběma. Já osobně jsem po každém porodu byla zdravotně OK, ale pokaždé mě přepadla příšerná a nepřekonatelná únava - vždycky na ty dva první týdny a pak už nikdy jsem něco takového nezažila. Taková únava, že dojít na záchod byl výkon, k němuž jsem hodinu sbírala síly. A brala jsem jako samozřejmé, že můj muž navařil mně i dětem s novorozencem na ruce, večer vytřel a pak do mě šťouchal, že už fakt musím kojit, protože nejmenší řve už půl hodiny... Musím mu poděkovat.

Moje šestinedělí po porodu dvojčat (přirozeném) vypadalo asi takto... obě babičky pracující a bydlící 150 km daleko. Manžel se tedy snažil a chodil domů dřív. Nicméně u dvojčat to znamenalo, že mě "jenom" pomohl aspoň s jedním, ale ne že by mě vystřídal úplně (třeba v noci), to samozřejmě ne... Na takřka neustálé a střídající se noční buzení kluků už ani nechci vzpomínat, jestli jsme za celou noc naspali dvě-tři hodiny... ale to rozhodně ne v kuse, prostě co se spalo mezi krmením....Samozřejmě domácnost jsem si obstarávala jen já, kamarádky v místě bydliště nemám žádné, tím pádem nebyly ani žádné návštěvy. Takže u nás žádný nevítaný ruch, ale bohužel ani žádní pomocníci... a stejné je to dosud, žádné babičky, kamarádky, pomocníci... Aspoň, že už s tím spaním je to lepší (i když oba kluci se stále v noci budí tak 4x a jdu zakrýt nebo dát čaj...

Ale tímto vzdávám obdiv maminkám, které přijdou z porodnice a mají doma ještě třeba roční nebo dvouleté dítko, které mají také na starosti a nemají žádné pomocníky... Ty tedy obdivuji, já už bych další dítko (v šestinedělí) obstarat tedy nezvládla .

Lenka a kluci (20 měsíců)

Tak já taky přidám svou troškou do mlýna. Jsem z těch šťastnějších, co měli šestinedělí celkem fajn. Ne že bych ležela v posteli, ale první týden doma, nám byly nošeny obědy. Muž byl se mnou prvních 14 dní doma. Jen teda ty návštěvy byly příšerně vlezlé. Už do porodnice jsem návštěvy nechtěla, ale nakonec jsem se přemohla a povolila tchýni, tchána a moje rodiče. Jinak nikoho. Ale jak jsme byli doma tak z toho byli všichni nešťasní, že jim malého neukážeme a byli ublížení, že si ho držíme doma. Maty byl po porodu přes týden v inkubátoru, měl velmi silnou žloutenku a nějaký zánět v bříšku, musel mít antibiotika. Nikdo nedokázal pochopit, zvláště tety, že to pro něj není dobré. Navíc jsme později zajišťovali očkování na TBC kvůli tomu, že má muž rizikové povolání (pracuje pro centrum sociálních služeb, kde zajišťují různé věci pro bezdomovce), takže jsme ještě čekali na to očkování. To bylo jediné co mě dost mrzelo. To jak se chovali lidi k tomu, že nikam malého nebereme ačkoli věděli co prodělal! Pro příště si obědy navařím do mrazáku, i když vím, že bych v tomto zastání měla znovu.

Mahynka

Ahoj, pro mě je 6ti nedělí jako krásná pohádka - kterou jsem si bohužel neprožila. 1 šestinedělí po CS jsem na vše byla sama (ač šťastně vdaná), dítě skoro pořád brečelo, kojení trvalo i 45-60 minut, kojila jsem po 2 hodinách, pak hodinový (a víc) řev miminka při kolice,...... a pořád dokola. Neměla jsem čas dojít se umýt, wc, normální jídlo jsem neměla (teda zvládla jsem si připravovat piškoty a kefír), nevyspaná, břicho bolavé,...... brrr. Naštěstí k nám nikdo nechodil (nepočítám 1x týdně tchýňka a 1x krátkou návštěvu švagra) - a tím pádem teda i nepomohl. Tchýňka přinesla 1x slepičí polévku (moc dobrou) a jinak nic. Jela jsem jako stroj, vydržela jsem :-)

2 šestinedělí, opět po CS, manžel si tentokrát vzal 14 dní dovolené, přesto jsem si nestihla odpočinout. Přijela jsem už vyřízená z porodnice, naskočila jsem do "rozjetého vlaku" s domácností (ne že bych nějak gruntovala - na to nebyla síla, ale praní, jídlo, péče o miminko zůstalo jen na mě). .

Jak si  představuju ideální 6tinedělí? Alespoň 14 dní, kdy bych mohla jen kojit, jíst a spát. Nikomu na nic neodpovídat, o ničem nerozhodovat, prostě úplně vypnout a  regenerovat. A pak 2-3 dny pomalý rozjezd (dle psych. a fyz. sil a dle miminka) a pak už asi "normální" fungování

Prvni sestinedeli - katastrofa, ktera se protahla na tri mesice. Cele tehu jsem trpela nespavosti, po porodu to bohuzel nepreslo. Ja se plouzila, bulela i pri psani emailu. Nedostatek spanku je mrcha. Nepomohl fakt, ze jsem si nemohla mesic sednout kvuli zlomene kostrci a neskutecne oddelane bradavky, kvuli kterym jsem musela odstrikavat a krmit kluka sondou, nez mi konecne diagnostikovali Raynauduv syndrom a zacali to efektivne lecit. Jaksi jsem fungovala, manzel dostal z prace 2 tydny volna, jinak pomoc veskera zadna, pribuzne tu nemame, znamych jsme meli pomalu, sami v cizim velkem meste. Mela jsem navareno, uklid jsem v malem byte moc neresila.

Druhe sestinedeli - super porod, hormony v pohode, dva dny po porodu jsme sli s manzelem na prochazku a nikdy mi neprisel vic sexy a zadouci nez v tom okamziku, kdyz si tak tlacil pred sebou ten dvojkocar. :) Deset dni po porodu priletela mamka, se kterou jsem cele dva mesice vyletovala a courala po meste a pamatkach, materskych centrech a nakupech. Ona porad do me hucela, ze jsem v sestinedeli a mela bych se setrit, ale mne nikdy nebylo lip, prislo mi jako bych ani nerodila. Ale bylo fajn, ze uvarila a umyla nadobi a pomahala, i kdyz bych to asi zvladla v pohode sama.

Nicmene ani v jednom pripade bych neocenila kdyby me strcili do kouta za plentu. Po prvnim porodu ve mne pohled na postel vyvolaval vztek, protoze jsem vedela, ze neusnu ani kdyz jsem vycerpana az na dno a po druhem porodu jsem to proste nepotrebovala.

Cífko, zajímavé, díky.
Já bych chtěla být šoupnutá. Nechtěla bych si to muset vynutit. Chtěla bych, aby mě ty moje dvě maminky přemlouvaly, aby se ke mně chovaly s respektem, že jsem to všechno zvládla. (Paradoxně to totiž dělali tatínkové, že nechtěli chodit na návštěvy.) Ne, aby nervózně posedávaly na kafi a koukaly, jestli to zvládnu a děsily se, že ne, že bude problém. Aby mi bývaly byly daly najevo, že je to normální se chvilku oklepávat a zvykat si na novou životní roli.

První porod akutní SC. Nato chřipka. Fyzicky na dně minimálně šest neděl. Psychicky i déle. Jak píše Janat, vzali mi můj život... nechápala jsem, že když jsem opravdu vyčerpaná volala mamince, ať přijde povozit, přivezla miminko z procházky po necelé hodině a chtěla si povídat. (Já chtěla alespoň dvě hodiny spát).

V druhém těhotenství jsem chodila poctivě cvičit několikrát týdně. Plánovaný SC mě opět dostal, pět dnů v porodnici jsem se cítila opravdu mizerně, ale šestý jako když utne. Šestinedělí vlastně nebylo. Bylo to mojí skvělou fyzickou přípravou, psychicky jsem věděla, do čeho jdu, a taky je rozdíl rodit ve slunném srpnu než v depresivním lednu. Tchýně skvělá, když nemohla přijít, nechávala jídlo uvařené v lednici (bydlí nedaleko od nás). Manžel na víkendy odjížděl se starší pryč. Přes týden se snažil chodit dřív, staral se o mimi, já upevňovala vztah se starší různými aktivitami.  

Problém vidím ve dvou věcech, že říct si o pomoc maminky děsí, vychovaly z nás přece samostatné superženy. A pak ty návštěvy. Ty mi vadí šestinedělí nešestinedělí. Proč si moje máma nenatočí vodu sama, proč se u nás pořád chová jako na návštěvě, s rádoby stydlivostí? Samozřejmě pro ni ráda uvařím, atp. ale hrát si na návštěvy s malými dětmi i dvakrát týdně mě prostě neba. H.

Pro mne je to docela překvapující číst všechny tyhle komentáře. Skoro to vypadá, že jsem jedna z mála, která měla obě šestinedělí naprosto pohodové, u obou kluků jsem do týdne od porodu lítala na procházky, cítila se dobře a nevadily mi návštěvy. Nikdy by mě nenapadlo zakázat lidem chodit do porodnice, nebo aby se přišli mrknout na mimino. Poznámka mého otce, který stál rozpačitě na prahu do bytu a říkal: "vždyť jsi šestinedělka, tak bych snad ani neměl..." mě dokázala rozesmát. 

Teď jak to tady čtu, tak musím děkovat, že to tak bylo. Nikdy jsem si nemyslela, že mám patent na mateřství, ale je fakt, že svou vlastní zkušenost bere člověk za silnou minci a možná má tendenci to tak aplikovat i u jiných. Dám si bacha ;)

Když pročítám komentáře, tak mi pořád vrtá hlavou ten kút ... nevím o jaké době se vyjadřovala babička. Možná do celé nebyla nějaká samotka. Taky mohla být v chalupě jedna místnost, kde se dělo všechno, pohybovalo se tam  několik generací, o vlastní posteli natož soukromí si každý mohl nechat zdát ... Pro novopečenou maminku vznikl kút. Místo, kde měla trochu svého soukromí a klidu, bylo jen její a miminka, mohla si ho zatáhnout. Jinak byla pořád v místnosti, na kraji dění, nebyla někde vystrčená úplně pryč :)

Moc pěkný článek k zamyšlení. Mimochodem mě to donutilo zamyslet se nad tím, že to moje první šestinedělí bylo úplně v pohodě (narozdíl od některých přispívajících) a že by to druhé (které mi začne asi v květnu ) by klidně mohlo být i výrazně horší - což jsem si do teď nějak nepřipouštěla, protože když už to jednou šlo tak hladce, proč by to podruhé mělo být jinak, že?

Moje zatím jediné šestinedělí začalo tím, že jsem se už druhý den těšila domů z porodnice, připadala jsem si sice trochu unaveně, zato jinak absolutně v kondici. Na procházku s miminkem v kočárku bych taky vyrazila nejraději hned po propuštění z porodnice a po 14 dnech doma bych nejraději mimi nechala na chvíli na starost tátovi a vyrazila někam na kolo. Prostě mi nějak chyběl pohyb... . Všechno jsem nakonec odložila až po těch šesti týdnech, co kdyby přeci jen na tom šestinedělí něco bylo.

Tatínek byl s námi týden doma (vzal si dovolenou) a nemohu si to vynachválit, pozorně se staral. S návštěvami jsem neměla problém, musím přiznat, že všichni příbuzní i známí byli báječní, předem se opatrně zeptali, jestli mohou přijet, přijeli vždycky jen na chvilku a minimálně babičky s sebou vždycky přivezly něco na jídlo. Od druhého týdne jsem odmítla pomoc mojí maminky, že to všechno zvládnu. A víceméně jsem zvládla. Ne že by nebyly nějaké deprese a brečení, že to už fakt nezvládám, ale přičítala jsem to hormonům a víceméně to tak bylo. Jen jsem se vždycky moc těšila, až přijde muž z práce. Naštěstí chodil vzorně brzy. Když byly malé 4 týdny, tak jsme zvládli i svatební veselici příbuzných.

Takže když to shrnu, bylo to (takhle s odstupem roku a půl) opravdu v pohodě. A přeju pohodové šestinedělí všem nastávajícím maminkám. No, a sobě taky. Třeba se poštěstí.

První šestinedělí je pohádka( i když jsem byla dost šitá a takže nesedící), bez babiček, tatínek v práci a já si užívala a zžívala miminko. Asi nejhorší pro mě po dalších porodech bylo zatahování dělohy, ale už nás bylo víc na radosti s miminkem, což oceňuji velmi často. Ono někdy stačí, když bráška podá vypadlí dudlík nebo se na mimi usměje a zaspívá. Určitě bych ocenila, kdyby tatínek mohl být doma víc, ale  bohužel šestinedělní dovolená pro ně asi parlamentem neprojde.

co si myslím o šestinedělí.... je to tak strašně individuální, nikdy už bych se neodvážila někoho soudit, o někom si cosi myslet...

poprvé to byla taková pohodička. adama jsem rodila přirozeně, dostala ho na břicho, byla první, kdo ho obejmul a na jeho pohled nikdy nezapomenu. dvě hodinky jsem se povalovala na porodním křesle, svačila a obdivovala našeho spícího broučka. a v tom se neslo i naše šestinedělí. spící pohodové miminko, nebýt bécéčka (nebo ještě emimi?), unudila bych se. a. se téměř hodinu kojil, u toho si pochrupovat, já svačila, četla si, koukala na tv. u toho buď usnul a spal několik hodin nebo neusnul, hodinku jsem nosila, houpala na míči, nakojila a usnul. fakt jsem nevěděla co s časem (neuklízela jsem:))). manžel si dovču vzít nemohl a tak jsem skoro musela přemlouvat návštěvy, ať chodí. že je mi fakt fajn, opravdu nepotřebuju klid (mám ho až moc) a chci s někým promluvit a pochlubit se miminkem.

druhé šestinedělí mi vše "vynahradilo". akutní sekce, probuzení se strachem, jestli miminko přežilo. adélku jsem viděla poprvé asi po půl dni, vymydlenou v zavinovačce, dodnes nezapomenu ani její kukuč, ale bylo to jiné, byla mi nějaká cizí. obě nás ten porod nějak poznamenal, těžko si zvykala na svět venku, plakala a plakala (spíš ukrutně řvala), neustále nespokojená. takovou jsem si ji odnášela 4. den po sekci domů, celá bolavá, ale šťastná, že jdu do svého a za mýmy kluky. nemohla jsem se dočkat adama a několik prvních dní jsem pořád brečela nebo měla knedlík v krku, co jsem mu to proboha udělala. můj hodný zlatý dvouletý lumpík a já všechno pokazila uřvaným sourozencem. několik týdnů mi trvalo než jsem si k adlí našla cestu a dodnes se nemůžu smířit s tím, že nebyla stejně moje od prvního okamžiku. manžel měl 2 týdny dovolenou, takže to jakžtakž šlo. ale já ani nebyla moc unavená. já byla prostě nešťastná, nepomáhalo nic. jako třešnička na dortu, po 2 týdnech přijela na týden pomáhat moje mamka. celé to bylo takové napjaté, já nervní z nervní adélky, naštvaná, že se nemůžu věnovat áďovi. mamka vařila, starala se, chodila s adamem ven, ale bylo to tak divný. chtěla jsem si jen tak hnít od ničeho k ničemu a ona se pořád ptala, co může dělat, co má vařit, kam a kdy s adamem jít. bylo mi to tak jedno! kdyby uvařila zelí s hrachem, ani nemuknu. ona se cítila nevítaná, já vyčerpaná, že ji musím organizovat. z venku z cigárka chodila s ubrečenýma očima, já řvala tak nějak průběžně. po týdnu jsme se chladně rozloučily a obě si oddechly, že jede pryč. od té doby se všechno začlo postupně zlepšovat, adélka se stala členem rodiny se vším všudy, láska dorazila na plný pecky:).

po několika měsících jsme se s mamkou chytly, protože prohlásila, že ten týden tenkrát u nás, byl nejhorší v jejím životě. dodnes jsem ale přesvědčená, že já a moje city byly v tu chvíli přednější a měla se snažit nějak víc. budou to dva roky a pořád to v sobě mám a nejsem s tím srovnaná. respektuju všechny své kamarádky s čerstvými miminky a snažím se být hlavně psychickou oporou, vím, jak náročné to může být a všem nabízím pomoc (ale nejsem schopná přes odmítnutí ji poskytnout, i když tuším, že říkají ne a myslí ano...). všem říkám, jak normální je cítit to co cítí. jak normální je nebýt nadšená a euforická, jak normální je chtít vrátit svůj život před porodem. šestinedělí může být krásné a může strašně náročné.

kamarádka prohlásila, že kdyby věděla, jaká pohoda to je, měla by děti už dřív. teď čeká druhé... bude to zase pohoda? nepřeju jí nic špatného, ale prostě neví, o čem mluví... 

hrozně mě překvapilo, kolik z vás psalo, že k vám návštěvy chodí bez ohlášení...????????!!!!!!!!!!! to by u nás prostě neprošlo, už jen kvůli tomu, že se neohlásí, poslala bych je pryč. asi jsem drsná nebo co, ale to se prostě nedělá.

irucha a ádínci (skoro 4 a 2 roky)

No....Naty se narodila skoro před 10ti lety, takže už je to vše hodně dávno.... manžel si tehdy vzal dovolenou a byl s námi doma. Natál byla docela uřvané mimčo, dudlík nechtěla .... no byl to boj. Kamarádi moc nechodili, protože jsme byli čerstvě přestěhovaní a nikoho jsme tam neznali. Ale dalo se to zvládnout- manžel chodil na obědy v práci, takže doma už snědl co bylo. A já se odbyla vždy něčím rychlým.
Davídek se narodil před necelými 4 lety - jen si pamatuju, že když jsme v pátek ráno plašili, že rodíme.... tak jsme nerodili a poslali mě domů. Tak jsem ještě vyprala prádlo, pověsila..... a tak jsem to prádlo také našla po návratu z porodnice. Už jsme byli zase přestěhovaní, tentokrát ve vsi, kde bydlí i tchánovci. Hlavně že u nás byli malého zapíjet, ale s prádlem neudělal ani manžel ani nikdo nic. Což mě docela mrzelo :-(. A manžel s námi doma nezůstal, měl totiž prý moc práce a pak ještě musel stihnout každoroční výlet, co mají v práci.
Ale Davídek mi to vynahrazoval, protože na rozdíl od Naty, byl absolutně spokojený a hodný miminko.
A že by si někdy tchýně přišla pro kočárek, že ho povozí..... všeho všudy jen 2x. Teď se to tedy obrátilo a často si Dádu vyzvedne ze školky a pak mi ho přivede domů. ..... že by moc nemusela to mrňavé mimčo?
Moje mamka je taky hodná, ale protože jsme od sebe bydlely dál, nešlo, aby tak často pomáhala. Ale kdykoliv přijela (a to i teď), tak mi vyžehlí.... a občas je to docela slušná halda prádla.