baby-cafe.cz

[Inkognito]

Přiznám se, že už jsem v koncích, a tohle je poslední krok před poradou s odborníkem. Dám manželovi případnou diskuzi přečíst, třeba si z toho něco vezmeme a pomůže to.
Neumíme spolu doma komunikovat, manžel venušansky neumí ani slovo, a já si o sobě sice myslela, že marťansky trochu vládnu, ale buď mám divného Marťana (což si myslím, ale třeba mi to vyvrátíte), nebo to fakt neumím.

Jen příklady ze včerejšího podvečera, jinak jich je každý den k dispozici dost:
Marťan si jde udělat vajíčka, pominu fakt, že jsme na tom finančně bledě a že jsou vejce jako večeře pro jednoho drahá legrace (tutlám si to v duchu pro sebe) ale především si vezme na jejich udělání pánvičku na PALAČINKY. Ví, že je na palačinky, ví, že když jí po vejcích vydrhnu, tak se mi pak palačinky připalují, protože jsme o tom mluvili jindy a dal mi za pravdu.
Takže jemně poprosím, jestli by si mohl vzít hlubokou pánev, že je tohle pro mě fakt přidělání práce. Na to on, že si to přece po sobě umeje (jako by to něco řešilo), a že mu nedopřeju ani ten žvanec, že mu musím všechnu činnost okomentovat a že furt prudím. Protože jsem mezitím vytáhla z linky tu hlubokou pánev (že bych jí jako nabídla a ušetřila tak Marťanovi 2-3 pohyby) a zjistila, že i v ní jsou stará vajíčka (byť byla uložená), a že tedy fakt si po sobě neumeje nic, tak se dopustím chyby a s patřičnou poznámkou mu tu "umytou" pánev ukážu. Končí to hádkou.

Marťan si užívá odpočinku po celkem náročné činnosti, natažený přes tři rozložené, ale nerozestlané postele, a spí (chrápe ;)) u TV. Nevadí, má nárok. Jenže se blíží osmá, tak ho upozorním (ve chvíli, kdy nechrápe a jakoby vnímá), že půjdu stlát postele, a že přijdou děti, že tu bude bugr a že pokud chce pokračovat ve spaní, tak ať se raději přesune vedle. Na to odpověď, že jen nabírá síly.
No, pochopila jsem to tak, že až to bude akutní, tak buď vstane (že nabral síly), nebo se přesune. Když to bylo akutní, tak se jen o kus posunul, tak jsem opět poprosila, že bych potřebovala natáhnout prostěradla a rozestlat. Že ho nechci zvedat, ale že pokud chce klid, tak že ho bude mít vedle. Odpověď zuřivé vystřelení z postelí, výroky, že ho tam nechceme, že mu to dělám naschvál, že se nemůže ani na chvíli natáhnout (pospával skoro 2 hodiny), mlácení dveřmi a přesunutí vedle, kde pokračuje ve spaní.

Prostě mám pocit, že jakákoliv moje prosba, připomínka (dle mého i věcná, snažím se), je do marťanštiny mého manžela přeložena jako útok na něj, a já jsem z toho maximálně unavená. Už se bojím (doslova) doma o cokoliv říct, i jen běžně komunikovat (ono ani moc není kdy, buď je v práci, nebo je doma a jí, odpočívá, dívá se na TV, nebo něco opravuje a vyrábí - a přitom se na něj NESMÍ mluvit), ve většině případů já říkám PŮJČÍŠ MI VŮZ a on slyší POUŠTÍM NA TEBE KOZU CHCI TI UBLÍŽIT.

Úplně stejně jsme se začali míjet při názoru na výchovu dětí, snažím se při nějaké třenici (kor s nejstarší) vysvětlovat (bokem, bez dětí - aspoň se snažím, občas to nevyjde, a je mi to pak líto), proč se dítě tak chová, a on na mě, že ho omlouvám a jemu tak snižuju autoritu. Já opět, že dítě neomlouvám, že takhle by se opravdu chovat NEMĚLO, ale že k tomu má ten a ten důvod, a že je potřeba to vzít v potaz. Zbytečně, neposlouchá, nemluvím dost marťansky, prostě dítě omlouvám, a nepustím ho k výchově.

Moje snahy o rozhovory, nalezení řešení, ať už klidné (pak jsou popdle něj arogantní a nadřezené - že s ním mluvím jak s blbcem), nebo afektivní (mám k nim sklony, jsem nervák a poslední dobou klidná fakt nejsem, vím, že to není dobře, ale když je člověk uzlíček nervů, tak je těžké si zachovat odstup - nicméně nadávky do hysterek a podobně si fakt nezasloužím) se míjí účinkem, prý si všechno namlouvám, že je to jen můj pohled.

Tak schválně, prosím i o jiné názory, určitě zvládnu i názor, že má pravdu, že je to moje vina (i když si to nemyslím ;)), takže není potřeba jen plácat po ramenou.
Rozvádět se nechci, chci zase (situace se zhoršuje postupně asi 4 roky, od snížení živ. standartu, což náladě, kor u Marťana, nepřidá) mít fajn rodinu, už jsem s ním vydržela kde co, ale abych byla schopná vydržet další roky, potřebuju mít v Marťanovi oporu, a ne se bát mu cokoliv říct, jestli si to zase náhodou nevyloží jako atak proti sobě.

PS: dcera drhne připálená vajíčka z pánve

[Missorka]

Inko, hladím...

Problém nebude ani ve vajíčkách, ani v postelích, ani v koze... Problém bude v určité přednasranosti a to asi z obou stran... Myslím, že musíte vykomunikovat to jádro - a od toho se všechno odvíjí... (To jsem chytrá jako rádio). Hlavně to nevzdat a v tý přednasranosti se nezavřít, to je cesta do pekel...

[Martinka3]

Inko, asi moc neporadím, ale:
- chlap prostě nerozezná pánvičku na palačinky a vajíčka, i když jsi mu to předtím říkala, je mu to jedno - protože je to chlap, jde ulovit "mamuta" a když mu neuvaříš Ty (můj m. by si šel uvařit, až kdyby opravdu umíral hlady, jinak by to chtěl po mně), tak si prostě myslí, že ho zbytečně prudíš (tj. neuvaříš mu a pak mu kecáš do toho, jak vaří on).
Je fakt, že pokud něco vaří (teda vaří, stačí když něco krájí nebo si dělá toust), tak po sobě taky neuklidí, chlap prostě "loví" a odchází. Úklid nedělá.
- čímž nechci chlapy omlouvat, taky na svého bručím, že si má uklízet, když bručím dostatečně, trochu to otře, ale stejně to po něm musíš předělat, že jo.

Příklad ze včerejška - chtěl podruhé za den uvařit teplé jídlo (ale jsem doma a on pracuje z domova), chtěla jsem po něm JENOM aby přesypal rýži co plastové nádoby... nechtěl, ale udělal... rýži rozsypal... takže jsem chtěla, ať to vyluxuje... naštvaně přinesl lux, ať si to vysaju sama. - no vysála, chlapa nepřesvědčíš k ničemu, co doopravdy dělat nechce

- a spaní? M. si klidně zdřímne i přes den, a nejhorší věc, kterou mu můžu udělat je, že ho chci vzbudit. Je jedno proč. Prostě bych ho nechala spát, pokud by teda zrovna nespal v mojí posteli a já tam nechtěla jít spát, tak bych ho asi překulila no a nebo šla spát jinam.

Ohledně dětí zatím zkušenosti nemám... - moje jediná rada, která se Ti asi nebude líbit, je - nechat ho, ať si používá kterou pánvičku chce a ať si spí, kdy a kde chce... - pro něj jsou to totiž prkotiny, které nevnímá. Takový mám aspoň pocit u svého m.

Jinak peněz taky nemáme nazbyt, takže jsem do m. hustila, ať nekupuje limonády a čokolády... výsledek je, že je ve stresu, protože prostě na čokoládě je závislej... - nejde prostě všechno chtít mít dokonalý, dneska půjdeme koupit velkou čokoládu... sice je drahá a není zdravá, ale lepší než mít doma vynervovaného manžela, který pak neví, co by snědl jiného, když nemá svoji "drogu"...

[Missorka]

Martinko, vy teprve čekáte dítě, nebo se pletu?

Tohle, co popisuješ, mi přijde jako cesta do pekel... Ve všem ustoupím, nechám ho vyspat a dám mu čokoládu a pak to bude fajn?

Co když to pak s těma dětma nepůjde?

[Gehenna]

U nás je to přesně obráceně

A to můžeš být ještě ráda, že tou pánví neflákne o zem, což bych udělala já, nesnáším, když za mnou někdo leze a říká mi, co jak dělám špatně, co udělám špatně atd.

Nesnáším, když mi někdo něco říká, když se na něco jiného potřebuju soustředit, ať už je to cokoli, nedejbože když čeká, že budu odpovídat "protože si přece jen tak píšu, to tam zůstane"

Stejně tak mi muž dělá věci, které ví, že nesnáším (např. "uklízí" napůl - narovná talíře do dřezu, zalije vodou, nechá bejt; zamete, nechá hromádku někde)... tak jsem se s tím smířila, páč hádky k ničemu nevedou, jen zaberou čas, zničí všem náladu a je to furt dokola. Nicméně se mi to hodí, když chci, aby zas on nechal mě něco dělat po mém (rozuměj špatně). Kupodivu se všem ulevilo, já si případně zanadávám tady, poslechnu si historie odjinud a nemusím si to vybíjet doma
Tož tak

[Martinka3]

Jj, dítě čekáme, jen mi někdo vysvětlil, že prý metříkama zpomaluju načítání, tak už je moc nedávám.

Nevím, jak to půjde s dětma, snažila jsem se přeložit tu "marťanštinu" - že to, co my ženy vidíme jako "správné" - tj. vzít si správnou pánvičku a vzbudit se a uhnout, když já chci zrovna ustlat - chlapi můžou vidět jako "prudění" a být naštvaní a podle nich právem.

Nevidím to, jako "ve všem ustoupit", spíš respektovat druhého dospělého člověka, když chce spát, nebo jeho "prohřešek". - taky mám svoje prohřešky, na druhou stranu manžel je abstinent, nepije kafe, je se mnou vegetarián, dokonce přestal pít limonády a místo toho pije čaj... - takže ta čokoláda je vcelku únosná, pokud druhá alternativa je mít celý den vedle sebe nervózního naštvaného chlapa, kterej neví co sníst, protože nemá svoji čokoládu

Ani to nikomu nevnucuju, můj přístup, ale pokud v diskuzi bude jen názor podporující zakladatelku tématu, tak ta diskuze moc přínosná nebude (podle mě).

[Inkognito]

Miss, přiznávám, že i když vím, že se domluvit musíme, tak naštvaná jsem - furt. Ale i tak se snažím, jak cítím, že je z druhé strany příjemno, tak jsem příjemná taky. Jenže pak dostanu takovouhle "facku", protože Marťan se někde naštval a má stihomam. Víš, kdyby přišel a řekl: "bolí mě hlava, prosím o klid", ale to přijde a začne na všechny (včetně mě) útočit, že je tu neustálý hluk, že se nemůže ani podívat 10 minut na zprávy (celé hodinové, těsně před spaním, když jsou už děti doma a já je prostě vypnout neumím, aby vydržely hodinu šeptat - vadí i normální mluva, chození před TV a pod), a veškerá dobrá předsevzetí jdou stranou.
Problém je v tom, že on nemá svou momentální (měnící se klidně po hodině) náladu napsanou na čele, stejně tak jako na něm není vidět, kam právě jde a co chce právě dělat, a NEMLUVÍ, takže já se s nějakou prosbou trefím blbě (bohužel se to stane v 80% času), a je oheň na střeše. A já se už neumím (a ani nějak nechci, mám pocit, že na mně štípe dříví) jen otočit a říci si, že má "své dny", kor, když je má pořád.


Martinko, až budeš mít dítě (a ne jedno), tak asi názor změníš, ale třeba ne a budete spokojení.

[Missorka]

Inko, je to těžký, pořád říkám, že by se všem ulevilo, kdyby chlapi měli diody...

No a ty víš, co stojí za jeho změnou? Věk, problémy v práci, nějaký zdravotní potíže, jiný obavy?

[Zuza77]

Inko, myslím na Tebe a radu nemám
Mám hrozně hodného muže, ale Marťan je to prostě taky. Neustupuju, stále dokola opakuju, prosím, případně se rozčiluju... moc velký efekt to nemá. Občas se zadaří.
Nejvíc mě to točí ohledně dětí (Martinko, na to dojde ). Na něčem se domluvíme (především ohledně hlídání) a za deset minut neví, že jsme o tom vůbec mluvili, natož jak jsme se domluvili.
Cokoliv po něm chci, musím jako u dětí - vyslat signál, podle potřeby několikrát zopakovat, utvrdit se, že nastal příjem signálu (nejlépe taky zopakovat), a pak vytrvat a připomínat přípomínat připomínat.
Odmítám se smířit s tím, že když je to chlap, tak mi může přidělávat práci (viz pánvička), případně mi ji zásadně komplikovat (viz postele).
Já mu jeho práci taky nekomplikuju a ještě mu dělám servis, aby na ni měl vhodné podmínky. Když jdu já pracovat, tak tedy servis nečekám (i když navařeno by potěšilo), ale ještě přidělávat práci si nenechám. (moji práci myslím jak kancelářskou, tak v domácnosti - o požadované kvantitě i kvalitě se radši tady rozepisovat nebudu).

Jinak se ještě můžu vyjádřit k tomu,že všechno považuje za útok na sebe. Já jsem trochu taková. Když mi můj muž něco říká (že není udělané, že mu nechutná apod.), tak to obvykle v první fázi beru jako "jsi neschopná" - trvá mi, než mi dojde, že to fakt myslel prostě jen jako informaci, nikoliv útok. Ale pak se z toho snažím poučit. Tj. když vím, že ho štve můj neuklizený pracovní stůl v obýváku, tak se sice čertím, kdykoliv o tom mluví, že mu do toho nic není... ale na druhou stranu má pravdu a snažím se s tím něco dělat. Tohle by měl podle mě dělat Tvůj muž (pokud to tu čte) - může ho to v první chvíli naštvat a bude prskat, ale pak by měl přemýšlet o co jde případně se pokusit to nějak změnit.

[Martinka3]

Těžko říct, co bude s dětma, ale myslím, že to spíš budu mít jako Gehenna. Totiž na druhou stranu taky očekávám, že on mě nechá dělat věci po mém a nebude mi do toho kecat... je to oboustranné
Takže když třeba nejsou umytá okna, tak má možnost je umýt sám nebo počkat, až se mně bude chtít - a unést to, že se mi třeba chtít nebude... výsledek je, že doma sice není tak uklizeno, ale oba jsme víc v klidu

A pánvičky teda nerozlišuju (nějak mě to zatím nenapadlo)... což není nic proti zakladatelce... možná máme "štěstí", že máme 3 místnosti a v každé místo na spaní, takže pro (zatím) 2 lidi je to dost, abysme se nerušili. - a na hlučné zprávy jsou vynalezena sluchátka (aspoň u nás)

Možná taky jsme se poučili, když jsme předtím žili v garsonce, že jsme se prostě nějak snést museli, i když jsme každý chodili spát jindy a vstávali jindy atd. a pracovní počítač byl asi půl metru od postele, protože v garsonce toho místa bylo opravdu pomálu ... tenkrát jsem nadávala strašně, dnes jsem ráda, protože o to víc si vážím vícepokojového bytu...

[Magratka]

Myslím, že je uzlíček nervů z té finanční situace a je jak nášlapná mina. Kdyby byl z Venuše, tak bych se možná zamyslela jakým tónem to říkáš, ale to je u Marťanů většinou mimo jejich rozlišovací schopnost.
Doporučení: Nášlapné miny nekrmit nedráždit. To, že nemá používat pánvičku na palačinky bych mu řekla, ale poukázání na neumytou hlubokou by bylo lepší si odpustit (ale musela bych se hodně krotit). S tou postelí bych se asi omezila na: "Uhni, prosím. Potřebuji dětem rozestlat."
Taky umím být nášlapná mina, posledně jsem startovala na každou manželovu větu. Ale mohl si za to sám, měl poznámku k mému úklidu a já pak emočně reagovala na tuhle poznámku u úplně jiných vět typu: "Snad dneska nebude pršet."

[Inkognito]

[Inkognito]

[Gehenna]

Mi teda přijde podstatnější, ať si po sobě umyje (cokoli), než ať rozlišuje mezi pánvema, když toho zjevně není schopný

Jinak my si důležité věci píšeme, je to nejpraktičtější.

[Martinka3]

Zas jen moje zkušenost, takže to tak berte: protože m. pracuje doma, tak mu věčně koukám za záda (před sebou má počítač). A občas na něj mluvím. Mluvím, mluvím - ale on nevnímá. A samozřejmě když ho DONUTÍM vnímat, je naštvaný. Proč? Protože v té chvíli je to chlap na lovu, zaměřený na jednu myšlenku, kterou má v počítači, a tím, že mu tu pozornost přeruším, ho vytrhnu ze soustředění. Takže je naštvaný.

- tím nechci nikoho omlouvat, jen vysvětluju, jak to podle mě funguje, co mám vyzkoušené.

Možným řešením je domluvit se na "znamení", které dá najevo "teď nerušit" nebo "teď můžeš mluvit". I když jsme zkoušeli, že m. si dal na stůl cedulku, když nechtěl být rušen, já jsem ji moc nerespektovala, takže to úplně nefunguje, ale aspoň chápu ten princip a vím, proč je naštvanej...

Podobně to může být když chlap přijde z práce a protože už nemáme doma ohniště, do kterého by koukal, tak kouká do televize, aby se odreagoval... (v knížce Mars a Venuše tomu říkají JESKYNĚ) no a když žena do tý jeskyně vleze, se zlou se potáže.

Řešení musí každý najít svoje, aby mu vyhovovalo, ale pochopení možná pomůže...