Zaslal: st listopad 16, 2011 8:54 pm Předmět: Sebevražda - jak říct dítěti?
Holky, prosím o rady.
Švagr se oběsil. Naše pětiletá dcera to ještě neví a nevím jak jí to říct. Ona s ním žádný bližší vztah neměla, viděli se tak 1x za dva měsíce. Takže se až tak nebojím toho, že jí po něm bude smutno, ale o to, jak jí říct způsob smrti. (snad to nevyznělo moc cynicky..)
Nejdřív jsme chtěli říct že prostě umřel a že je to složité a řekneme jí to později. Ale kdy později? A kromě toho myslím někdy bude u toho, jak se o tom budeme bavit, aby nebyla překvapená ještě víc.
Pak jsem přemýšlela říct, že byl strašně moc smutný až se to nedalo vydržet a umřel. Ale co když se bude bát pokaždé když budeme nemocní?
Taky tudíž nevím, jeslti jí vzít na pohřeb. Říkala jsem si, že by si něco takového měla prožít, ale na druhou stranu je hodně citlivá, tak jí asi řeknu, že tam jedeme, že tam bude hodně smutno a že to pro ni asi nebude.
Možná říct, že byl vážně nemocný (což lidé páchající sebevraždu jsou, ať už v jakémkoliv smyslu) a zemřel.
Nevím - pět let je taková blbá doba, už bude mít spoustu myšlenek. Vidím to u syna. O smrti biologické maminky jsme mu řekli ve třech letech a až teď po pátých narozeninách má dotazy.
Kdybych to říkala takhle, tak bych neříkala, že byl smutný, když je člověk smutný, tak se obvykle nesebevraždí. Když tak bych řekla, že nechtěl žít a tak umřel. Když se zeptá, proč nechtěl žít, tak buď víte a chcete o tom mluvit, nebo nevíte a pak se dá říct, že nevíte, že to věděl jen on a nikomu to řekl.
Já bych si s tím nedělala až takovou hlavu, děti smrt vnímají daleko jinak než dospělý.
Určitě z toho udělej příběh proč se odchazí ze světa(např. zvířatka)
Na pohřeb bych jí asi opravdu nebrala, ale zaleží jak to budete mít(třeba mojí babičku ukazovali v rakvi, takže mama chtěla abych sí ji pamatovala jako živou)
a čeho mysliš, že by se měla bat?
To je situace. Řekla bych, že byl hodně nemocný, popřípadě ani ta nehoda není špatný nápad. S tím, že byl moc smutný, to bych nedělala přesně z důvodu, jaký jsi popsala, aby pak dcerka neměla strach ze smrti, kdykoliv bude někdo smutný.
Až bude starší a bude chápat sebevraždu, tak myslím, že pochopí i to, proč jste jí tím zbytečně nezatěžovali.
Na pohřeb bych nebrala. Vím, že každý to bere jinak, ale u nás v rodině děti a těhotné na pohřby nebereme, je to záhul i pro zdravého dospělého. Takových "radostí" si za život ještě užije a pokud to pro ni nebyl ani zvlášť blízký člověk, nechala bych ji doma.
Ahoj.
Mrzi ma co sa stalo. Riesila som pred rokom a pol. Syn mal 5, dcera 3, ja tehotna.
Nakonieco som sa rozhodla povedat pravdu. Slo o velmi blizkeho a mladeho cloveka. Povedala som im, ze uz nevladala zit, ze bola chora, a trapila sa. A ze uz ju nic neboli a tak to chcela.
Pochopili, na pohrebe sme boli, velakrat spominame, nemaju s tym problem, aspon sa mi to nezda. A mam pocit, ze pochopili.
K.
Já myslím, že nejlepší je jednání narovinu, ale jen do té míry do jaké se dítě ptá. Nejdřív jen říct že umřel. Pak se třeba zeptá dítě proč umřel, tak že už nechtěl žít, tak umřel. Pak se třeba zeptá, proč jste smutní (pozná, že je okolo toho něco divnějšího a že jste vykolejení, jen se nebude umět zeptat proč se cítíte divně). Tak se dá říct, že jste smutní, protože byl ještě mladý a že vás to překvapilo, protože jste netušili, že už nechce žít a jste smutní, že jste mu nemohli pomoct.
Registrace: 3.10. 2006 Příspěvky: 709 Bydliště: Praha Modřany
Zaslal: st listopad 16, 2011 9:28 pm Předmět:
Bludicka napsal:
Kdybych to říkala takhle, tak bych neříkala, že byl smutný, když je člověk smutný, tak se obvykle nesebevraždí. Když tak bych řekla, že nechtěl žít a tak umřel. Když se zeptá, proč nechtěl žít, tak buď víte a chcete o tom mluvit, nebo nevíte a pak se dá říct, že nevíte, že to věděl jen on a nikomu to řekl.
Souhlas, také bych to řešila nějak takto. Jsem pro dětem říkat věci tak jak jsou, netajit, nelhat, nějak vysvětlit přimněřeně věku. Jen bych neříkala že nevím proč nechtěl žít, řekla bych že to bylo proto, že byl nemocný. Deprese je nemoc. Klidně bych upozornila i na možnost jít s takovouto nemocí k doktorovi, když někoho často napadá že nechce žít tak by měl jít a léčit se a ne se litovat.
Jinak upřímnou soustrast , je to smutné
verze Bludičky se mi taky nejvíc líbí. Možná to plánuju moc dopředu, nevím, co řekne. To že jsme smutní určitě pozná..
Na pohřeb jí nevezmu, asi jí o něm popovídám, ale brát jí asi nebudu. Ale ještě to probereme doma.
Bohužel žádné náznaky předem nebyly, deprese možná měl, ale nevěděli jsme, problémy měl, ale vypadalo že se z nich dostává, teprve dostaneme dopisy co napsal.
Neboj, to zvladnete, u nas to slo tiez nejak samo, ale na to, aby som im klamala som nemala sil. Jedoduchsie bolo primeranym sposobom im povedat pravdu, tak aby mali sancu to pochopit a nemali z toho zbytocny stres. Na pohreb som iich brala za prve preto, ze som ich nemala kam dat, za druhe preto, ze mi boli velkou oporou, bolo mi strasne... A za tretie, zby som im to nemusela vysvetlovat. Ale nenutila by som ich, oni chceli ist, pre nich to bol podla mna "zazitok".
Povodne som nechcela ist ani ja a urcite by to nikoho neprekvapilo, lebo som musela s dvomi detmi v aute, tehotna s dvojcatami v 24tt odsoferovat 500km tam a na druhy den 500 zpatky, ale to, ze som tam bola mi skutocne pomohlo. Naozaj som to vnimala ako rozlucku.
když mému bráchovi bylo 5 let spáchal jeho biologický otec(můj otčín sebevraždu) spolykal prášky bráchovi se to vysvětlilo tak že byl hodně hodně nemocný a umřel vzal to docela v pohodě horší to bylo vysvětlit tomu staršímu bylo mu 12 a byl to jeho prvorozený syn měli k sobě velice blízko -nehledě na to že ho tento syn několikrát před sebevraždou zachránil-když brečel před zamčenou koupelnou kde se jeho táta chtěl objesit a prosil ho at to nedělá,že ho má moc rád,uzavřel se do sebe a z veseleho kluka se stal smutný zamlklý kluk najednou ze dne na den dospěl defakto musel přišel o dětství já doma byla po jeho smrti jen 14 dní pak jsem to nevydržela(svalování viny že za jeho smrt mohu já )a odešla jsem do Prahy,domů jsme se už nevrátila nyní bydlím na Šumavě noc před odjezdem jsem mluvila s bráchou,že takhle já už dál žít nemohu,že to nejde že bych se zbláznila nebo spáchala sebevraždu také-překvapila mě jeho dospělácká odpověď já to chápu,že musíš odejít já bychto na tvém místě už dávno udělal,mít 18 náct tak odsud také odejdu.dodnes mě to mrzí vůdči bráchovi,že na to vlastně zůstal sám,sažím se mu pomáhat aspoň na dálku
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru.
FAQ
Hledat
Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny
Registrace
Osobní nastavení
Přihlásit se pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlášení
Řekla bych, že byl hodně nemocný, popřípadě ani ta nehoda není špatný nápad. S tím, že byl moc smutný, to bych nedělala přesně z důvodu, jaký jsi popsala, aby pak dcerka neměla strach ze smrti, kdykoliv bude někdo smutný.
