Tak po dnešku si zasloužím jít do toho nejhoršího pekla . Ráno bylo docela v pohodě, šli jsme i s bafanem na procházku, to má malý moc rád, pak jsme vařili a pak spal. No a pak nastala nejhorší část dne, které se bojím jak čert kříže a to je oběd. Pro mě děs a utrpení. Samozřejmě zase zlobil na nejvyšší úrovni, tři sousta dobrý a pak typická házená jídla všude, máchání plnou lžičkou jídla a podobné vylomeniny. No už jsem to nevydržely, ruply mi nervy a jednu jsem mu švihla. Jo přímo do toho jeho malýho roztomilýho obličejíčku brečel chudák asi 5 minut takovým tím zalikavým pláčem ani se na mě nepodíval, v tu chvíli jsem měla chuť rozmlátit si obličej cihlou na pardť jaká já jsem kráva. Vím, žeje to neomluvitelný a strašný, sama bych na sebe zavolala nejradši sociálku jaká jsem necita:( Pak jsem šli na pískoviště, tam to bylo super. malý si to užil, já nabrala druhý dech ani písek ani kamínky nesnědl. jenže... pak na mě přišla moje "kámoška" migréna a bylo po srandě. Šla jsem s malým spát, ale nějak to nepomohlo a malý řval a ječel až mi šla hlava kolem, tak rupnutí nervů po druhý asi minutu jsem na něj řvala ať už sakra neječí a je ticho, no samozřejmě to nepomohlo řval ještě víc. Jestli mě má po dnešku ještě rád, tak je dobrej. Pořád si myslíte, že nejsem špatná máma? Já teda ne Vím jak jsem jako malá nesnášela, když na mě někdo křičel nebo mi dal jednu výchovnou jo a nebo ty řeči: nebreč nebo ti přidám abys měl proč brečet-nenáviděla jsem to a napadá mě to samé
Vím, že se budu opakovat, ale už vážně nevím kudy kam, vím, že malý není tak "špatný" on je vlastně to nejlepší co mám to jen já jsem ta, co to nezvládá, cítím, že jsem na kraji zhroucení se, ale zhroutit se nemůžu, kdo by se pak staral o malýho, že? Potřebovala bych týdenní dovču, ale tu fakt nikdy nedostanu! Nevím kudy kam, nechci být zlá, hysterická matka, ktetá si nenajde čas na chvilku hraní, ale bojím se že taková budu, snad ne snad mám tolik rozumu abych nebyla. Jo a pro korunu všeho: dneska mám narozeniny a takhle skvělý už jsem vážně dlouho nezažila. Mám pocit, že na co šáhnu, to poseru:( Ať máte hezký a radostný víkend. Nám se vrací taťka, tak snad nám bude fain a malý si užije radost a veselí.
Nemusíš se přeci omlouvat od toho tady ta diskuze je aby měl člověk kde vypustit svoji bolavou duši.
Sama za sebe vím, že "cizím lidem" se svěřuje líp.
Už máš půlku prázdnin za sebou, tak to ještě vydrž. Buď ráda, že máš doma chlapa, který ti pomůže a chodí domů relativně brzo a hlavně, že máš po ruce obě babičky-myslím, že v dnešní době je to luxus.
Ale chápu Tě, že zabavit dvě děti a ještě o prázdninách musí být náročné, zvlášť pokud počasí nepřeje jako třeba tento týden. Ale máš velkýho kluka, zkusila bych ho víc zapojit do domácích prací aby ti pomáhal, třeba hravou formou, ale ve dvou toho zvládnete víc a třeba by Tě pak i to hraní si s nima bavilo víc. Mě to taky nebaví pořád, celý den mu ukazovat jak se dávají kostičky na sebe a jak co dělá bác a tak, ale snažím se průběžně si třeba tu půl hoďku najít a zablbnout sním.
Inkognito drž se, 6 let doma je asi vážně na bednu, ale jak se říká neboj bude líp.
Všechno už bylo řečeno. Já s hrůzou vzpoměla na tu dobu, kdy měl prvorozený okolo roku a já hypnotizovala hodiny, aby už bylo šest a muž se vrátil domů. Já ale potřebuju muže doma, víkendový vztah jsme si vyzkoušeli jen na chvíli a ještě obráceně (muž doma s dítětem, já pryč) a stálo to za houby.
Mně ale rozhodně nějaké procházky, mateřská centra a návštěvy nepomáhaly. Pomohlo mi vrátit se do práce a na čas se úplně odpoutat od toho domácího stereotypu. Myslím, že pomůže i jeden den v týdnu.
Nelindo, vrátit se do práce mě taky napadlo, jenže dávat malého někam pryč, když je ještě tak malý mi přijde sobecké a nefér vůči němu, kdyby byl s tátou nebo babi bylo by to něco jiného, ale tuhle možnost nemám. To víš, že jsem byla štastnější a spokojenější, když manžel přišel domů a já si mohla "orazit" třeba se jen v klidu navečeřet, to už dneska neznám. Jenže manžel musí pracovat v zahraničí, tady v čechách by se tak neuživil a my máme hodně výdajů a složenky nepočkají. jen doufám že až malý povyroste bude to lepší. Třeba já se hrozně těším až si budema malovat, modelovat a takový ty věci nebo blbnou na hrřišti. teď je blbý, že on u ničeho nevydrží dýl jak 3 minuty a hned by zas dělal něco jinýho.
já bych si taky postěžovala, snad to zakladatelce nebude vadit.
Jsem doma víc než 6 let, ještě necelá 2 roky budu a už mě to tak moc nebaví. Ráno, když musím vstávat (malý se budí v 5), tak se mi chce plakat, jak se netěším, jak nechci nic dělat, nic vařit, nic organizovat, s nikým se nechci dohadovat o hloupostech, nechci poslouchat ječení, nechci hluk, chci ticho, chci spát).
Jsem přistěhovanaá do menšího města, barák a zahrada, pořád je co dělat. A je to takový nekonečný. Nemám na sebe čas (spíš si ho neumím udělat) a ten stereotyp (domácnost, děti) mě unavuje. Mně už se nechce ani vymýšlet, co si mají děti obléknout, když jdeme ven Prostě únava materiálu.
A dneska jsem byla největší kráva pod sluncem, dala jsem dcerce facku, zůstal jí obtisk na tváři Je mi ze mně zle
já bych si taky postěžovala, snad to zakladatelce nebude vadit.
Jsem doma víc než 6 let, ještě necelá 2 roky budu a už mě to tak moc nebaví. Ráno, když musím vstávat (malý se budí v 5), tak se mi chce plakat, jak se netěším, jak nechci nic dělat, nic vařit, nic organizovat, s nikým se nechci dohadovat o hloupostech, nechci poslouchat ječení, nechci hluk, chci ticho, chci spát).
Jsem přistěhovanaá do menšího města, barák a zahrada, pořád je co dělat. A je to takový nekonečný. Nemám na sebe čas (spíš si ho neumím udělat) a ten stereotyp (domácnost, děti) mě unavuje. Mně už se nechce ani vymýšlet, co si mají děti obléknout, když jdeme ven Prostě únava materiálu.
A dneska jsem byla největší kráva pod sluncem, dala jsem dcerce facku, zůstal jí obtisk na tváři Je mi ze mně zle
inko R
Nevadí mi to:)
Chápu Tě a rozumím Ti. Někdy mám po ránu stejné pocity jako ty a někdy se mi ani nechce ven, protože zase budu muset zažívat ta "muka" při oblíkání. Třeba já osobně miluju vaření, asi jsem magor, ale mě to baví a když můžu vařit pro někoho kdo to ocení jsem ve svém živlu, ale od té doby co jsem na malýho skoro pořád sama to začínám nesnášet, protože na to nemám čas a když mám nemám zase čas to sníst, takže jez bytečný vařit:) A vím jak ti je, já se taky někdy nerada probouzím, protože si říkám jak ta noc rychle utekla a že zase celý koloběch začně znova a mě se dneska prostě nechce a musím!! Snad ti zvednu náladu mým příběhem, když jsem byla malá mámu jsem tak štvala, že jí ruply nervy a seřezala mě prý tak, že jsem měla všude modřiny a pak jsem musela být týden a babi aby mě nikdo neviděl ale myslím, že jsem jí to v pubertě vrátila dvojnásob a dneska vím, že většinu vrásek má chudák kvůli mě a bráchovi a vím, že i naše děti nám ledacos v pubertě " vrátí" a navíc do dneška si myslím, že mám tu nej. mámu na světě, miluju ji a obdivuju jak to všechno zvládla a nikdy jí za to nebudu dostatčně schopná poděkovat a vyjádřit jak si toho vážím a jak jsem na ni pyšná. Já pořád doufám, že čím bude malý větší bude vše lepší a zábavnější a i já časem najdu čas víc na sebe samu, na svoje zájmy a záliby a věřím a moc ti přeju abys to taky jednou našla
Anchelino - já věřím, že děláš to nejlepší, co můžeš, ale už prostě nemůžeš!
Klidně se přiznám, že mi občas ruka uletí, nervy rupnou, řvu na ně... nejsem za to na sebe pyšná, ale co nadělám...
To, že sleduju rafičky, kdy se vrátí táta domů, a když mi onehdá zavolal (v době, kdy jsem ho už 30 minut čekala doma), že přijde až v noci, měl jediné štěstí, že po telefonu se vraždit nedá...
Ještě za bezdětna pracoval skoro rok v Německu a jezdil domů na víkendy - dost nerada na to vzpomínám, bylo to hodně náročné... být doma takhle sama s dětmi, to si radši ani nepředstavuju! Takže obdivuju tebe, že to vydržíš!
Když mi bylo posledně už opravdu nejhůř (cca ve 14m mladšího), domluvili jsme se tak, že muž chodil domů jeden den v týdnu v poledne a já šla do práce (mám celkem šikovnou práci, která se dá dělat i jen v takhle malém "úvazku"). Nádherně jsem si odpočinula, něco vydělala, prohodila pár nedětských vět s kolegy, zaměstnala mozek,... Nemohla by sis zařídit nějakou brigádu třeba? s hlídáním na nějaké 4h? (i tahle málo času na regeneraci stačí)
Jinak taky doporučuju nějaký program - když jedu za kamarádkou, strávím sice půl dne v MHD (ale děti to baví, tak co), ale je změna prostředí, nové hračky, já si trochu pokecám, nevidím ten bordel doma a nabité baterky vydrží nejméně do večera ;)
(Jo a pak se taky chodím vypisovat do domovské diskuse, člověk když se vypíše, je mu líp - chudinky holky to pak musí číst ) _________________
já bych si taky postěžovala, snad to zakladatelce nebude vadit.
Jsem doma víc než 6 let, ještě necelá 2 roky budu a už mě to tak moc nebaví. Ráno, když musím vstávat (malý se budí v 5), tak se mi chce plakat, jak se netěším, jak nechci nic dělat, nic vařit, nic organizovat, s nikým se nechci dohadovat o hloupostech, nechci poslouchat ječení, nechci hluk, chci ticho, chci spát).
Jsem přistěhovanaá do menšího města, barák a zahrada, pořád je co dělat. A je to takový nekonečný. Nemám na sebe čas (spíš si ho neumím udělat) a ten stereotyp (domácnost, děti) mě unavuje. Mně už se nechce ani vymýšlet, co si mají děti obléknout, když jdeme ven Prostě únava materiálu.
A dneska jsem byla největší kráva pod sluncem, dala jsem dcerce facku, zůstal jí obtisk na tváři Je mi ze mně zle
inko R
Nevadí mi to:)
Chápu Tě a rozumím Ti. Někdy mám po ránu stejné pocity jako ty a někdy se mi ani nechce ven, protože zase budu muset zažívat ta "muka" při oblíkání. Třeba já osobně miluju vaření, asi jsem magor, ale mě to baví a když můžu vařit pro někoho kdo to ocení jsem ve svém živlu, ale od té doby co jsem na malýho skoro pořád sama to začínám nesnášet, protože na to nemám čas a když mám nemám zase čas to sníst, takže jez bytečný vařit:) A vím jak ti je, já se taky někdy nerada probouzím, protože si říkám jak ta noc rychle utekla a že zase celý koloběch začně znova a mě se dneska prostě nechce a musím!! Snad ti zvednu náladu mým příběhem, když jsem byla malá mámu jsem tak štvala, že jí ruply nervy a seřezala mě prý tak, že jsem měla všude modřiny a pak jsem musela být týden a babi aby mě nikdo neviděl ale myslím, že jsem jí to v pubertě vrátila dvojnásob a dneska vím, že většinu vrásek má chudák kvůli mě a bráchovi a vím, že i naše děti nám ledacos v pubertě " vrátí" a navíc do dneška si myslím, že mám tu nej. mámu na světě, miluju ji a obdivuju jak to všechno zvládla a nikdy jí za to nebudu dostatčně schopná poděkovat a vyjádřit jak si toho vážím a jak jsem na ni pyšná. Já pořád doufám, že čím bude malý větší bude vše lepší a zábavnější a i já časem najdu čas víc na sebe samu, na svoje zájmy a záliby a věřím a moc ti přeju abys to taky jednou našla
Registrace: 21.6. 2010 Příspěvky: 1492 Bydliště: Praha
Zaslal: pá červenec 20, 2012 10:09 pm Předmět:
Anchelino ... vydrž, bude líp ;) Období kolem 14-17m je náročný tím, že prcek fakt nevydrží skoro u ničeho a po čase docházej nápady, jak zabavit jeho i sebe. První kluk nespal, v tomhle období na mě visel pořád, když jsem šla vařit, odstrkával mě od plotny s řevem, páč chtěl, abych ho bavila. Takže jsme skládali (ehm skládala), malovali (malovala), modelovali (modelovala) a kočárovali jak o život (to mě bavilo) a hodně četli, to bavilo nás oba... mě hlavně z toho důvodu, že jsem seděla a aspoň trochu odpočívala. A nejed. K druhýmu roku už to bylo o něčem jiným, hlavně prcek začal spát celou noc a začla s ním bejt větší sranda. Dalo se s ním dělat mnohem víc věcí. Zvykla jsem si, že jsme bez hlídání, manža v práci. Naučila jsem se dělat všechno s prckem na nohavici (potom odloženým ke krtečkovi v tv). Třetí rok byl za odměnu, fakt jsem si to s ním doma užila moc. Pak jsem šla pracovat a moc ráda se vrátila znovu na mateřskou Druhej prcek je za odměnu, spí, pohraje si sám a hlavně je tu velkej brácha, kterej je pro mě parťák (6,5let), takže si mám s kým pokecat a zasmát se (samo i rozčílit do běla ). Manža hodně v práci, i když pomáhá, co může. Jsme bez hlídání a já si zvykla, páč si říkám, že jsou to moje děti, chtěla jsem je a když se nad tím zamyslím, tak mám hodné a hlavně zdravé děti (a že živé jsou). Je mi ale jasný, že do budoucna hlídání budem shánět. Jinak druhákovi je 17m a taky je hodně těžký hrát si s ním, když u ničeho ještě nevydrží. A k tomu mě to nebaví, páč jsem všechno nadšení vystřílela na prvorozenýho. A taky má slabý chvilky jako každej. Nicméně za špatnou mámu se nepovažuju ;) Dělám co můžu a víc už nemůžu
Jo a nevěřím, že supermatky existujou ;) _________________
Nelindo, vrátit se do práce mě taky napadlo, jenže dávat malého někam pryč, když je ještě tak malý mi přijde sobecké a nefér vůči němu, kdyby byl s tátou nebo babi bylo by to něco jiného, ale tuhle možnost nemám. To víš, že jsem byla štastnější a spokojenější, když manžel přišel domů a já si mohla "orazit" třeba se jen v klidu navečeřet, to už dneska neznám. Jenže manžel musí pracovat v zahraničí, tady v čechách by se tak neuživil a my máme hodně výdajů a složenky nepočkají. jen doufám že až malý povyroste bude to lepší. Třeba já se hrozně těším až si budema malovat, modelovat a takový ty věci nebo blbnou na hrřišti. teď je blbý, že on u ničeho nevydrží dýl jak 3 minuty a hned by zas dělal něco jinýho.
U prvního jsem si to taky asi myslela, že by měl být jen s mámou nebo s tátou, u třetího už si to nemyslím. A znám dost lidí, co s tím nemají problém u žádného dítěte. On je taky dost rozdíl mezi hlídáním na pár hodin a hlídáním na deset hodin pět dní v týdnu. A zas na druhou stranu, když se cítíš takhle frustrovaná každý den, ten pocit, že nesmíš být sobecká a že se vlastně obětuješ, tě obrací proti dítěti, protože v něm třeba podvědomě vidíš příčinu své nespokojenosti. Já to tak mám, ten vztek pak ale často vybíjím proti muži nebo to dokonce schytá třeba nic netušící babička, ke které přijedeme na návštěvu. To jsem radši sobecky v práci a po nikom doma neřvu (spíš teda míň řvu, vůbec neřvat je nejspíš nemožné).
A domácí výdaje a příjmy, to je nejspíš na jinou diskusi, to si musíš sama srovnat.
Hele a co zkusit staré dobré otřepané Bachovky? Za sebe musím říct, že jsem byla hrozně skeptická, já na tyhle věci moc nejsem, ale jeden čas už to doma bylo takový, že jsem měla na syna úplně vypěstovanou "alergii" a byla ochotná zkusit všechno (přeháním, ale znáte to - už vás vytočí každá blbost, kterou udělá, nedokážete najít nic pozitivního, on navíc ve vzdorovém období, peklo). Můžu říct, že jsem pak byla fakt hodně klidná, tak nějak trpělivější, nad věcí...a vydrželo to dlouho po tom, co jsem je dobrala, jestli jsem se naučila nějak zpracovávat negativní emoce, nebo já nevím. Tak doporučuju.
Souhlasím s Zelvinkou. Bachovky. Jsem svědkem, že jí to zabralo. Cestou z hřiště jsem svoje děti držela do modra za ruku a ječela: stůj, drž se mě, kam to jdeš.nepouštěj se!!!! a Zelvinka s naprostým klidem -dítě na motorce- ševelí: opatrně..jedou tu auta, miláčku... Jak prý říkala její maminka: Ty Bachovky jí slušely:-)
Registrace: 12.12. 2009 Příspěvky: 219 Bydliště: BE
Zaslal: so červenec 21, 2012 6:49 am Předmět:
Nelinda napsal:
Anchelina napsal:
Nelindo, vrátit se do práce mě taky napadlo, jenže dávat malého někam pryč, když je ještě tak malý mi přijde sobecké a nefér vůči němu, kdyby byl s tátou nebo babi bylo by to něco jiného, ale tuhle možnost nemám. To víš, že jsem byla štastnější a spokojenější, když manžel přišel domů a já si mohla "orazit" třeba se jen v klidu navečeřet, to už dneska neznám. Jenže manžel musí pracovat v zahraničí, tady v čechách by se tak neuživil a my máme hodně výdajů a složenky nepočkají. jen doufám že až malý povyroste bude to lepší. Třeba já se hrozně těším až si budema malovat, modelovat a takový ty věci nebo blbnou na hrřišti. teď je blbý, že on u ničeho nevydrží dýl jak 3 minuty a hned by zas dělal něco jinýho.
U prvního jsem si to taky asi myslela, že by měl být jen s mámou nebo s tátou, u třetího už si to nemyslím. A znám dost lidí, co s tím nemají problém u žádného dítěte. On je taky dost rozdíl mezi hlídáním na pár hodin a hlídáním na deset hodin pět dní v týdnu. A zas na druhou stranu, když se cítíš takhle frustrovaná každý den, ten pocit, že nesmíš být sobecká a že se vlastně obětuješ, tě obrací proti dítěti, protože v něm třeba podvědomě vidíš příčinu své nespokojenosti. Já to tak mám, ten vztek pak ale často vybíjím proti muži nebo to dokonce schytá třeba nic netušící babička, ke které přijedeme na návštěvu. To jsem radši sobecky v práci a po nikom doma neřvu (spíš teda míň řvu, vůbec neřvat je nejspíš nemožné).
A domácí výdaje a příjmy, to je nejspíš na jinou diskusi, to si musíš sama srovnat.
Tady souhlasím, taky si myslím, že čas trávený jinak než s dítětem by prospěl. Vždyť se zakladatelko nemusíš vracet do práce na plný úvazek. Důležité je najít někoho, komu budeš věřit, kde pocitově to bude dobře. Nemyslím si, že dítě musí být jen s mámou do tří let. Pokud to tak všem vyhovuje, tak super, ale ve vašem případě to nevyhovuje tobě. A takových dnů jako tvých narozeninových bude čím dál víc. mae
Jinak co se týká té práce asi máte pravdu, že člověk svým způsobem vypne a řeší jiné problémy a mluví dospělácky:) Samozřejmě si nemyslím, že by měl být malý do 3 let jen se mnou nebo s manželem, když ho někdo chce na hlídání nebo poňuchání jak ráda se ho na chvíli odložím a největší úlevu cítím, když u tchýně zaklapnou dveře a já vím, že mám na 24 hodin čas jen a jen na sebe. Je pravda, že bych s tím měla začít něco dělat a ne jen fňukat... jinak se z toho zblázníme oba a z malýho mi vyroste pěknej neurotik.
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra. Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru. Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru. Nemůžete hlasovat v tomto fóru.
FAQ
Hledat
Seznam uživatelů
Uživatelské skupiny
Registrace
Osobní nastavení
Přihlásit se pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlášení
. Ráno bylo docela v pohodě, šli jsme i s bafanem na procházku, to má malý moc rád, pak jsme vařili a pak spal. No a pak nastala nejhorší část dne, které se bojím jak čert kříže a to je oběd. Pro mě děs a utrpení. Samozřejmě zase zlobil na nejvyšší úrovni, tři sousta dobrý a pak typická házená jídla všude, máchání plnou lžičkou jídla a podobné vylomeniny. No už jsem to nevydržely, ruply mi nervy a jednu jsem mu švihla. Jo přímo do toho jeho malýho roztomilýho obličejíčku 
ale myslím, že jsem jí to v pubertě vrátila dvojnásob a dneska vím, že většinu vrásek má chudák kvůli mě a bráchovi a vím, že i naše děti nám ledacos v pubertě " vrátí" a navíc do dneška si myslím, že mám tu nej. mámu na světě, miluju ji a obdivuju jak to všechno zvládla a nikdy jí za to nebudu dostatčně schopná poděkovat a vyjádřit jak si toho vážím a jak jsem na ni pyšná. Já pořád doufám, že čím bude malý větší bude vše lepší a zábavnější a i já časem najdu čas víc na sebe samu, na svoje zájmy a záliby a věřím a moc ti přeju abys to taky jednou našla
)
Druhej prcek je za odměnu, spí, pohraje si sám a hlavně je tu velkej brácha, kterej je pro mě parťák (6,5let), takže si mám s kým pokecat a zasmát se (samo i rozčílit do běla 
