Tak a je to tady, konečně po dlouhých měsících beznaděje mám dobrou zprávu. Pro někoho by to mohla být malichernost, ale pro mě to je konečně nějaká satisfakce za to neustálé snažení a lítání okolo Daníka.

Jeho nemoc totiž dostala první ránu. Vím, nikdy se nevyléčí, ale nebude to mít u nás holka snadné a v žádném ohledu jí její působení u nás neulehčíme.

Jelikož se blíží den D a náš deníček je už hodně zapadlý, tak píšu nový, abychom měli kam psát zážitky našich jarňátek z prvních školních dnů.

Já vím, jsi velký kluk. Umíš tolik věcí, nad vším přemýšlíš. A když jsi se mě zeptal, proč se mi lesknou oči, když jsme zkoušeli bačkůrky do ŠKOLY, nevěděla jsem co říct. Nějak jsme to zamluvili, ale zůstalo to ve mně a tak to píšu sem, třeba to někdy najdeš...

Chtěla jsem tento deníček vydat tak o dva měsíce dříve, ale vše se semlelo tak, že jsem se k němu dostala až dnes. Chtěla bych vám popsat Lukáškův první rok ve školce.

Dnes budu psát o tom, jak to u nás doma chodí a také o někom, koho též hodně ovlivňuje žít v rodině s EBD.

O někom, o kom moc nepíši, i když je také velice moc statečný, šikovný a nemá to u nás doma zrovna jednoduché. A ten život má jiný, než by měl kdyby...

Budu psát i o našem druhém štěstí o Marečkovi.

Hodně z vás vědělo, že toužíme, aby Makulka měla sourozence. Cesta za ním nebyla zrovna jednoduchá. Byla plná překážek a strachu.

Naopak! Tento svět aromatických olejů, zvaný aromaterapie, je krásná a voňavá disciplína, která umí uzdravovat jak tělo tak i duši a uplatňuje se v mnoha oborech.

Mě tento svět potkal před mnoha lety a ráda bych se alespoň o jeho část s Vámi podělila.

V dobách mého dětství byla pro mě vzorem ženské krásy moje máma. Vysoká, štíhlá, s nohama až do nebe.

Já byla tučná hřmotná holčička, co nechtěně shazovala věci, vrážela do futer dveří a při pokusu o výmyk na hrazdě málem zmrzačila učitelku tělocviku. Pětapadesát kilo, jimiž se holedbala moje máti na fotkách z mládí, jsem si navážila naposledy na základní škole.

Už od dětství jsem nikdy nechtěla být těhotná a mít vlastní děti. Při představě převelikánského břicha a utrpení v porodnici mi vstávaly vlasy na hlavě a dělalo se mi nevolno. Připadalo mi to až nepřirozené - skoro mimozemské! Zatímco si ostatní děti přály dalšího brášku či sestřičku, já si vždy přála, aby moje mamka radší adoptovala mou další sestru či bratra ... vždy mi bylo tak strašně líto všech těch opuštěných dětí bez rodin. Proto jsem už od dětství více méně plánovala adoptovat své budoucí dítě.

Chvíli jsem přemýšlela, že vezmu deníček ze svého minulého porodu a vyměním Haničku za Marušku a je to. Ale nebylo by to úplně fér, byť podobností je hodně.

Začnu tedy od začátku. Na tom, že chceme mít tři děti, jsme se před časem domluvili s manželem snadno. Kdy bude to třetí, už pak jen záleželo na mne, až řeknu, že se cítím. Asi rok jsem řešila svoje záda, pak i celé tělo, až jsem si řekla, že to nikam nevede, to bych se taky nemusela dočkat. Takže záhy se zadařilo a loni na podzim jsem otěhotněla. Těhotenství probíhalo v zásadě dobře, kromě zjištění, že v pupečníku jsou jen dvě cévy místo tří, se nic významně odlišného neobjevilo. Nicméně tato skutečnost mě stále držela v pohotovosti, protože já přece chci zase rodit doma! Moje PA byla jedna z prvních, které o našem námořňátku věděli, takže i ona se zapojila do podrobného hledání informací, co to všechno může znamenat. V jednu chvíli jsem byla ve stádiu, rodím doma anebo v Praze v Motole, tam jsou na srdeční vady nachystaní, něco mezitím jsem vnitřně odmítala. Byť jsem si vědoma, že když by to na doma nebylo, nebo se to nevyvíjelo jak má, tak samozřejmě skončím nejspíš v nejbližší porodnici a budu ráda. Nicméně po celou dobu těhotenství se žádným vyšetřením přítomnost nějaké srdeční vady nebo anomálie neprokázalo, ani přes mé neustálé dotěrné dotazování nikdo z lékařů - asi čtyř různých- nepovažoval za potřebné ani vyšetření v Motole. Takže přípravy na porod doma byly v plném proudu.

Naší Danielce je už 5 roků a 7 měsíců a nějaký ten den.
Narodila se nám na Nový rok 2005. Nikdo nečekal, že se to povede a bude první miminko v našem městě toho roku.
Měla jsem takřka bezproblémové těhotenství a i porod proběhl docela hladce (to nejhorší jak mi sdělila sestra na příjmu jsem si prý odbyla doma - přitom my měli návštěvu od odpoledne až do večera - než odjela moje maminka). Po jejím odjezdu už jsem jaksi cítila, že se porod nejspíš chystá... tak jsem se osprchovala, manžel dobalil tašku do porodnice a já během oblékání a sledování zpráv v televizi měřila kontrakce. Do porodnice jsme přijeli asi po 20. hod a jaké bylo mé překvapení, když mi sestra řekla, že miminko se narodí ještě do půlnoci a tudíž bude první...

Když se Makulka narodila, změnil se nám celý život.
Nejen, že jsme se museli s nemocí naučit žít, zvyknout si, že i přes velkou snahu nemůžeme projevům, zhoršování Makulčina zdravotního stavu zabránit, museli jsme se též smířit s tím, že se nikdy neuzdraví, a že péče o ni je finančně velmi náročná. Že budu muset zůstat doma a pečovat o ni a tatínek bude hodně pracovat, abychom měli vše, co Maku potřebuje.

Tom je od rána do večera v práci, a přesto to nestačí.

Milé maminky, rozhodla jsem se podělit se s Vámi o příběh mé malé holčičky Karličky. Důvod je prostý. Stále ještě je u nás téma dětí s VVV velmi citlivé navzdory tomu, jak je naše společnost moderní a civilizovaná. A i když naši lékaři dnes dokáží doslova zázraky, přesto jsou maminky nuceny rozhodnout o svých nenarozených dětech pouze na základě diagnózy, o které však dosud neslyšely a netuší, jak dalece je problém zvládnutelný a jestli její dítě má či nemá šanci na plnohodnotný život. Když pak navíc ještě přistoupí ten faktor, že na své rozhodnutí nemá skoro žádný čas, jsou to chvíle více než stresující. Přesně tím vším jsem před necelými dvěma lety prošla. Snad zveřejněním svého příběhu pomůžu jiné mamince v rozhodování.

Mám nějakou psavou náladu (píšu samozřejmě po chvilkách, mezi kojením, přebalováním a tisíci požadavky holčiček, a to je s námi ještě doma muž..) a tak to bude dlouhé, ale nebojte, nakonec se i k tomu porodu dostanu :-D

Je to téměř přesně rok, co jsem psala článek o tom, jak mě tehdy můj dvoutýdenní syn vycvičil a navedl na mimoplenkové vylučování. V té době jsem byla prošpikovaná hormony poporodní euforie a každé hovínko odchycené do umyvadla pro mně bylo pokladem přiměřeným hroudě zlata v sítě zlatokopa. Od té doby se lecos změnilo. Hroudy zlata trošku ztratily svůj lesk a zevšedněly, ale i tak je toto téma pro mě důvodem k radosti, juchání a prožívání mateřské pýchy. Kdo by to byl řekl...

www.tutina.cz obnovuje původní nabídku e-shopu a připravuje se na nové změny.

Mrkněte a soutěžte na www.baby-cafe.cz o 1 kalhotky Bambinex one size a 1 plenku Bambinex bamboo one size. Máme několik barev a výherce si může barvu kalhotek i plenky sám zvolit.

Jsem 13 dní po operaci kyčle a celou dobu před a po jsem přemýšlela, jak se z toho vypsat. Tak od začátku. Stalo se to, že loni v září mě příšerně začala bolet pravá kyčel (je mi 24). Po návratu z lázní jsem několikrát byla u doktora, první reakce byla ta, že to mám z toho, že mám ploché nohy. Když jsem byla po druhé, tak mi jen píchl obstřik, a poslal na neurologii - tam mi řekl, že to od zad není, že je to od té kyčle. Po třetí, to už jsem si připadala jako blbeček, mě poslal kocečně na rentgen a pak na CT ze zády - vyhřezlá ploténka... po obstřicích, které nezabraly se mamka naštvala a zavolala tam znova... znova RTG, CT tentokrát kyč. kloubu a ejhle... hned jsem jela do Olomouce k dalšímu doktorovi, který při pohledu na RTG řekl a to cituji "Ty pi.o, tak to je v prd.li" a toto před pacientkou, která neměla sebemenší představu o co jde, oni mi totiž nic neřekli, že... jen to že mě čeká edoproteza kyčelního kloubu, ale že se to snad bude dát ještě oddálit jinou operací, ale že se bude muset poradit na konsiliu... diagnosa, vysvětlení... nikde, jen mi řekl, že jsem tlustá (beru kortikoidy - vysoké dávky, otíkám a dle doktorů se s tím nedá nic dělat, dokud je budu brát), když jsem mu řekla, že mám těžké astma, tak mi řekl, že nemám vůbec "žrát", že si mě nikdo nebude chtít vzít, že ženská je od toho, aby vařila a uklízela.

Bylo miminko. Narodilo se. A hned umřelo. Nebylo to moje miminko, ale už je, je naše. Aby nebylo ničí. Je naše, přestože jsme ho neznali. Já pořád chci dopsat Růženčin očkovací příběh, ale vždycky mne nadzvedne něco tak, že musím psát něco úplně jiného. Dnes musím napsat tohle o někom, kdo tu byl.

A už není. Nikdo ho ani nepochoval. Jen jedna studentka, která u toho všeho byla, chtěla miminko pochovat, aby neodešlo samo. Ale do cesty se jí postavila rutina a nepochopitelná neosobnost, která v mnoha českých porodnicích stále panuje. Nějak nám v tom vyspělém porodnictví chybí lidskost a empatie.